Na téma Naruto

Oči z listí

19. října 2017 v 14:54 | Akumakirei
"Padají mi z očí!"
Řvala jsem a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy, které babička utírala svými drsnými palci, zatímco mi povzbudivě šeptala: "Vždyť se ti nic neděje, holčičko, to se ti jen zdá, jen se ti všechno zdá." Ale ten sen se další den vrátil a pozítří taky, popozítří a stále a stále. Padalo mi listí z očí a ostatní nechápali můj pláč zaviněný jeho odpornou křupavostí a nechutným hnědým zbarvením.
To listí bylo mrtvé, ksakru! Proč to nikdo neviděl?
Nezáleželo, že mi padá z očí.
Jen že padalo k zemi... mrtvé.
Kdo z nás byl vlastně mrtvý? Kdo bude?

Za spadlou oponou

6. října 2017 v 12:37 | Akumakirei
Autorův dodatek: Nejedná se o komedii. Před čtením se prosím nedívejte dolů, jinak přijdete alespoň o tu trošku, co jste z toho mohli mít, děkuju.

Postavy komedie, která se má hrát:
1. POSTAVA
2. POSTAVA
3. POSTAVA
4. POSTAVA
5. POSTAVA
6. POSTAVA

Komedie nemá klasická dějství ani scény. Odehrává se... ve dne? Ve...?
Komedie nemá...

Hry. Dějství první.

(Tentokráte o uvědomění.)

Šli dva, šli...

3. září 2017 v 2:27 | Akumakirei
"ÍÍÍÍÍÍÍ, JSOU TAM!"
Dosud poklidně spící Kiba se vyšvihnul do sedu a levou rukou automaticky hmátl k nočnímu stolku, kde měl schovaný kunai, zatímco pravou ochranitelsky zašátral vpravo, aby si k sobě přitáhl Tamaki. To, co si k sobě však pevně přitiskl, oplývalo dlouhými bílými chlupy a právě línalo.
"Fuj, Akamaru!" plival znechuceně. Pes si uraženě odfrkl.
"Co se kruci děje?"
Než se nadál, hledaná Tamaki mu sama nadšeně skočila do náruče. "Jsou tam," vypískla znovu, záříc štěstím.
"Kdo?" pokusil se ji obejmout, ale sáhl do prázdna, zase vesele vyskočila na nohy.
"No oni," prohlásila důležitě, jako by to mělo být okamžitě jasné.

Rudá je vina, žlutý prach

23. března 2017 v 18:46 | Akumakirei
Řekni...

Padají.

Znovu padají.

Padají dolů, padají a padají, jsou zkroucené a ztrouchnivělé, zkroucené jako prsty nějaké stařeny, která jimi už sotva hýbá, stejně tak zažloutlé, zrudlé a hnědé, žluté jsou, žluté padají a padají a děti si v nich hrají, kopou do nich, vyhazují je nad hlavy a nechávají je znovu padat, padat na ramena, na oči, do očí, do očí.
(Bože, padají!)
Do očí, do očí, do očí. Mám je všude a všude klesají úplně, úplně stejně. Až se otočím -
Padají a ony výskají, a je to jako by podzim nebyl se svou přehlídkou ztrácení listí dobou smrti, ale dobou radosti, dobou her a nadějí.
Jenže ono stále padá, padá dolů, zkroucené a suché, šustící a hnijící na zemi. A celé to je doba smrti a rozkladu.
Až se otočím, uvidím, jak ve spirálách víří vzduchem a blíží se k zemi, uvidím, jak je rozfukuje vítr, jak se odráží ve výlohách obchodů, a uvidím, hlavně uvidím -

Čekej do tmy

7. února 2017 v 5:17 | Akumakirei
"Chchchhcrrrrrrrrrr - mňňňňňňňňňňáááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁuuuuúúúúúúúúúúúúúúúú!"
Cink. Třísk!
"Vrrrrrrrr.... mmmmmmňňňňňňňňňňňňňňňňáááÁÁÁÁÁÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!!!"
"Do haj- Já už tě fakt -!"
PRÁSK!
"Sakra, ne, Akamaru!"
PRÁSK, PRÁSK!
"ZAVOLEJTE SI TOHO PSA!"
"DRŽTE SI TOHO PSA DOMA, NEBO HO UŽ FAKT STŘELIM!"
"JÁ ZA TO ASI TAK MŮŽU! KOČKY PITOMÝ!" zařval Kiba v pyžamu z okna. "Akamaru, domů!"

Na kusy

18. ledna 2017 v 12:31 | Akumakirei
Jak moc věříš ve svůj sen?

Na světě je spousta dnů.
Na světě je spousta lidí.
A dny kráčejí, jeden přes druhý, tlačí se dopředu, jen vpřed, vpřed, poraž toho před sebou, možná tam vpředu něco je a možná není začátek nikde, je jen dlouhý úzký tunel, ve kterém se mačkáme, tiskneme k sobě a nedýcháme.
Možná je tam vpředu někde značka; jen tak zapíchnutá u zdi toho nekonečně pustého tunelu a bílá šipka na oprýskané ceduli ukazuje, že se máme vrátit, zase obrátit a zkusit to druhou stranou. Nejít do tmy Dál.
Jít do tmy Za námi.
A zjistit, že celý svět je jeden velký, nekonečný kruh.
Víš... na světě je spousta...

Továrna na sny

4. ledna 2017 v 1:08 | Akumakirei
Jak poznáš, že se někdo uvnitř rozpadá?
Foukneš mu do ucha a on odskočí.

"Mami, proč jsi tak unavená? Mami."
"Cože? Ale to se ti jen zdá, broučku. To se ti jen zdá."

Jak najdeš poklad, když nemáš nápovědu?
Nadechneš se větru.

"Mami. Mami. Toho medvídka... nepotřebuju. Mám jich hodně. A jsem už velká."
"Ale vždyť je tak pěkný, zlatíčko, aspoň v pokojíku nebude ostatním medvídkům smutno a poslechnou si nová vyprávění, určitě už od sebe všechno znají. A tátovi by se jistě líbil. Ještě tuhle mašli do vlasů, co říkáš? Líbí se ti? Mně moc."

Cink 2/2

20. prosince 2016 v 16:23 | Akumakirei
Jejich cesta podzemím se úmorně vlekla, ale jít museli a bez přestávky, na tom trval. Pokud se hýbalo To, budou se hýbat také a za žádnou cenu k tomu nepůjdou, i kdyby ho měli vyrazit z Akademie za porušení nějakých pitomých pravidel a navádění kamarádů. Klidně všechno vezme na zemi na sebe, ale k Tomu se nikdy nepřiblíží.
A pokud se jim To vyhne obloukem, aniž by o nich cokoliv vědělo, ještě lépe.
Pomalu přesouval nohu k noze a pak zase od sebe, opakovaně, opatrně, jen aby neudělal sebemenší šramot. Cítil za sebou jemný Inoichiho dech vonící po mátě a levanduli, nikdy nepochopil, proč miluje zrovna tuhle kombinaci, a snažil se očima najít sebemenší světlý bod, alespoň někde v dálce, něco tam přece musí někde být, sakra!
Cink.

Cink 1/2

12. prosince 2016 v 12:57 | Akumakirei
Někdy se cesta různě klikatí, ohýbá a mění, vznáší nad kapradinami a usíná pod kamením, abyste nakonec zjistili, že žádná taková cesta
(žádný cíl)
…není.
Shikaku si tuto myšlenku připustil až ve chvíli, kdy narazil na ty zatracené ocelové dveře, které se nemínily byť jen o píď posunout, natož otevřít - a za svými zády ucítil pohyb kohosi těžkého.
Připustil si ji až ve chvíli, kdy narazil na konec.

Cink.

Co drží stíny

24. října 2016 v 21:14 | Akumakirei
Dokázala běžet. Rovně stát. Tiše se plížit. Mlčenlivě ležet. Čekat. To všechno dokázala. A byla na sebe patřičně pyšná. Jenže její otec ne a ona mu to dobře viděla na tváři, když se od ní a jejích usměvavých očí odvracel, zatímco se starší syn vracel domů.
Přesto ji neúspěch několik let neodrazoval a stále dál a dál se snažila. Skákala. Lezla. A čekala. Uměla skvěle čekat.
Jenže otec nikdy nepřišel, aby ji pochválil, jako to dělal s Shikakem. A tak přestala. Přestala běhat, přestala se plížit, skákat i lézt.
Přestala čekat - na něho.
Ovšem neuvědomila si, že ani svět nebude čekat. Na ni.

Drabble z maratonu

21. srpna 2016 v 6:05 | Akumakirei
V rámci konoha.cz jsem kolem dubna vyhlašovala misi Drabble maraton, kde se sešla spousta krásných příspěvků. Každé kolo mělo své téma a vybrané slovo k použití. Sice jsem jako zadavatel nesbírala body, ale snažila jsem se jít alespoň trošku příkladem a tvořit spolu s ostatními, i když to někdy bylo vážně jen letmé a ne moc přínosné vycucání si z prstu -.-
Ale pro vlastní připomenutí si sem házím své pokusy o drabblátka, abych na ně úplně nezapomněla a neztratila se mi někde v hlubinách složek ^^ (Jsem expert na psaní věcí do dalších věcí a pak v dokumentech nic nenacházím.)

Kdokoliv může dělat cokoliv

6. července 2016 v 15:35 | Akumakirei
Kromě toho, že při omurice se nemá šetřit na vejcích a dáma nikdy nepovykuje u stolu, ani neřve na neschopného elektrikáře, mě matka učila, že správná žena a manželka má vždy svého manžela ctít a podporovat, ať už se rozhodne dělat cokoliv.
Správná manželka - jak má matka ráda podotýkala a vzrušením se jí u toho chvělo chřípí - je oporou svého manžela a pokud ten řekne, tak platí. Nikdy už ovšem nedodala, že i žena je bytostí lidskou a často váhající nad myšlenkami svého muže.
Když se před našimi dveřmi objevil Inoichi, bláhově jsem si malovala růžovou budoucnost po boku silného a neohroženého muže - ninji! - ohlížejíc se přitom dozadu na svého kulaťoučkého otce sedícího u štědře pocukrované buchty. Jak však léta plynula, čím dál víc jsem v duchu svého hodného (a hlavně nudného) tatínka odprošovala na kolenou.

Pokoj bez světla

14. května 2016 v 19:17 | Akumakirei
Je to náhlé zamrazení v zádech. Vteřinové přitisknutí ledu na horkou kůži, bleskové přejetí břitvou po linii páteře. Až je skoro slyšet škrábání oceli o suchou kůži.
První krok.
A pak to přichází. Pomalu. Nenápadně. Tělo se odírá, zbavuje svých vrstev; postupně se ocel zaráží víc a víc do masa, hlouběji a hlouběji do vědomí, kov cinká o kosti, seškrabuje poslední zbytky, už je skoro tam, už to skoro má -
Druhý krok.
Tak těžko zachytitelné, neuchopitelné cosi, které děsí, když zhasíná lampu a zůstává sám, protože alespoň ve dne má světlo a slunce nad hlavou, ale v noci, v noci se vynořují stíny ze všech rohů maličkého pokoje, získávají na velikosti - a přece ne na obrysech! - a chtějí si povídat, chtějí si hrát. Ach, jak moc si chtějí hrát!

21 gramů

30. března 2016 v 23:12 | Akumakirei
Chladnému znovu vdechli život.
Klan Emujin, sto let před vytvořením systému shinobi vesnic.

Orochimarova bledá tvář nikdy nezískávala růžového nádechu rozpaků či vzrušení - naopak, držela si vždy svoji křídovou bělost a porcelánovou křehkost. V rysech téměř padesátiletého muže se jeho roky ztrácely; žádný náznak stařeckých vrásek ani úbytek elasticity kůže.
Když si Kabuto nenápadně prohlížel obličej svého zbožňovaného mistra, opakoval si, jak matoucí to může být pro neznalé.
A jak matoucí a hrozivé to může být pro něho, spolehlivého žáka, pokud se v pánově obličeji objeví změna.
Náhlý zkrat.

Co nás spojuje

4. února 2016 v 12:48 | Akumakirei
Najdi nás
Krčil se v tmavé místnosti nad osobou jednoho z těch feudálních kašparů a drtil mezi zuby nadávky.
Klidný člověk! On je přece klidný člověk - jen ne dnes, ne tady.
Venku znovu zadunělo a země se otřásla. Rád zemře, jak slíbil; za svoji vesnici, za ochranu potřebných, za lepší svět. Rád, ale nikdy ne jako krysa schovaná v smrdutém kanálu bez možnosti rozhřešení.
Nikdy bez pohledu na volné nebe.
Nosná zeď popraskala a Genma vytáhl feudála tajnými dveřmi z domu. Studený vítr ho uhodil do tváře, on se však konečně blaženě nadechnul.
Jestli má skončit, skončí, ale nikdy ne bez něho.

Pohřbi nás
Kdyby mohlo nebe promluvit, co by řeklo? Co by sakra řeklo? Raidō nevěděl. Svíral v rukou krví promočený cár vesty; to poslední, co z jeho kamaráda po výbuchu zbylo, a v hlavě měl prázdno. Už nezáleží na nesmyslných povýšeních, nezáleží na trofejích ani na vyhrání té zatracené války. Po ní nic nebude.
Po ní nikdo drahý nebude.
Raidō stiskl zakrvácený hadr a zařval; zoufale, z plných plic. Nebe se mělo rozevřít a spadnout, těžce, v kusech na všechny zbylé a milosrdně je pohřbít v jejich ztracených iluzích. Nebe mělo řvát spolu s ním a vykupovat.
On řval. Nebe se odmlčelo.

Co na tom

23. ledna 2011 v 20:02 | Akumakirei
Pro lepší atmosféru: Chitose Hajime - Haru no Katami

Domy mají historii. Mají svoje příběhy. Když vstoupím do zaprášené haly, pořád je tu slyšet tvůj hlasitej, dětskej smích. Co na tom, že v několika oknech chybí sklo, co na tom, že si myši udělaly cestičky ve zdech. Řekl bys to stejný. Co na tom.

Ale... jsem to já?

21. srpna 2010 v 16:14 | Akumakirei
Zhasnula jsem světlo a pokoj se ponořil do tmy. Popaměti jsem zamířila k posteli, prsty několikrát jen naprázdno stiskly prázdno a vzduch, než nahmatly pokrývku. Slyším tvůj klidný dech, tiše oddechuješ. Až si lehnu, automaticky mě obejmeš.
Je to jako vždycky... Lehla jsem si a ty ses ke mně otočil. Přitiskl ses ke mně a pořád tak klidně oddechuješ... Víš, chtěla bych ti něco říct.
Chtěla bych ti říct spoustu věcí.

Démon Alkohol

22. července 2010 v 14:46 | Akumakirei
Schody skřípěly a vrzaly, když jsem nich kráčela dolů. Bylo mi jedno, jak velký hluk způsobí. Vždyť bydlím sama.
Studená místnost tonula ve tmě. Nahmatala jsem kliku a trhnutím otevřela dveře lednice. Tvář mi ozářil žlutý kužel světla. Hladil mě po unavené kůži, laskal růžové rty sevřené do šklebu. Jen oči utěšit nedokázal. Mé oči těšilo něco jiného.

"Kde jsi, když tě potřebuju? Přijď, zavři tu lednici, obejmi mě a šeptej, že to bude dobrý."

Natáhla jsem se a neomylně sevřela skleněnou láhev. Nebylo pomoci.

I see a darkness

19. září 2009 v 19:24 | Akumakirei
Upozornění: Hodně silná Naruto fanfikce. Ten, kdo toto anime nezná, asi bude úplně mimo.
Pozor! Pro ty kdo se dívá, může obsahovat spoilery.

Nadechnout se 2/2

15. srpna 2009 v 11:38 | Akumakirei
Nemohla zapomenout na to, co jí Hanabi u snídaně vmetla do tváře, ale mohla se snažit to ignorovat. Pracovala na zahradě tak, jak byla zvyklá dřív. Starala se o úklid domu, o vaření a prádlo. Být Hyuuga znamenalo být z vyšších kruhů, ale taky to znamenalo si to náležitě odpracovat. Na služebnictvo se hrálo jen při významných návštěvách.
Dny pomalu plynuly a byly jí dlouhé svou jednotvárností. Mise už nedostávala. Jejich tým se rozpadl. Někteří založili rodinu. Byli mladí, ale nastal čas mladší generace. Tak jako oni nahradili, když byli mladší, tehdejší mladou generaci. Život; neustálý koloběh.
Slyšela, že Kibova blondýnka se přestěhovala do Listové. Nezáleželo jí na tom. Po tom, co zjistila pravdu a otevřela oči díky krutým slovům své sestry, jí to bylo jedno. Smířila se, že ač sice vážená postavením, krásou zrovna nevyniká. A možná to tak bylo dobře.
 
 

Reklama