Aktuálně

Na vlnách nezřetelna

25. října 2016 v 0:07 | Akumakirei
Mám několik věcí, které bych ráda napsala, ale chaoticky mi plavou myslí. Vím, že kdybych se článek pokusila odložit, už ho nikdy nenapíšu. Proto i celý příspěvek asi bude poměrně dost chaotický, ale snad se neztratíte a většinu pochopíte. Je to jen takové malé konstatování... všeho. A reakce i na má předchozí slova.

Před rokem jsem napsala v článku Tentokrát bez poznámky, že s ff tvorbou téměř končím, omezím ji. Což mi teď přijde na jednu stranu vtipné a na druhou... velmi statečné! xD Už několik let mi v hlavě strašil příběh mých dávných Nevěst v černém, ale pojatý trochu jinak a pojatý více detailně. Nakonec jsem zjistila, že jediným lékem na několikaroční lety v mysli je napsání onoho příběhu, což jsem nakonec po několika měsících práce zvládla. A zvládla jsem i více - zvládla jsem i jeho publikování veřejnosti, což jsem neměla v úmyslu, ale byla jsem k tomu přemluvena a jsem svým způsobem ráda. Práce na Hlasech opravdu pomohla a hlava se pročistila, díky nim jsem i zjistila, že umím zase trochu psát; zopakovala jsem si to, připomněla, zkusila si, co jsem vždycky chtěla. Hlasy jsou mojí nejdelší fanfikcí - a to je ta rádoby vtipná část.

Tentokrát bez poznámky

29. listopadu 2015 v 6:39 | Akumakirei
Tentokrát bez komentářů u tvorby, čímž se vlastně jen vyhýbám napsání samostatného článku. Jelikož jsem v nedávné době publikovala několik věcí (nové i staré), myslím, že bych sem měla přidat něco mimo "uměleckou" zónu. Je neskutečné, že tento blog ve www-světě straší už skoro osm let, zrovna teď v prosinci by měl slavit výročí. Mrzí mě doba, po kterou jsem nic nepřidávala a nechávala ho ležet jen tak ladem, snad ve snaze, že pak bude úroda mnohem lepší. Jenže téměř žádná není.
Taktéž mě mrzí odpoutání se od mnoha lidí, ztráty krásných kontaktů, z nichž spousta pro mě byla velice důležitá. Přestože jsem to snad ani nikdy nedala znát. Díky veršům od striggy jsem si však uvědomila, že přece jen mi nějaké bohatství v tomto ohledu zůstalo. Vzpomínky. Krásné časy, na které můžu krásně vzpomínat. Tehdy jsem si myslívala, že jsem hodně sama a často řešila pitomosti, žila spíš skrze internetové konverzace než ty z očí do očí a snila spoustu snů. A spousta snů se i splnila; a tehdy přišlo vystřízlivění. Některé věci jsem si představovala až příliš odlišně od skutečnosti. Nebyla jsem bláhová, to ne, spíš neznalá. Asi neznalá lidí ve světě, kde se každý nesnaží najít v sobě i druhých to pěkné.

A hlavně se před skokem moc nenacpat

3. června 2013 v 18:14 | Akumakirei
Původně jsem chtěla začít nějakým krásným začátkem, možná i omluvou, ale potom, co už asi 7 minut zírám na zařazení článku v Aktuálně a dál jsem se ani nehnula, tak začátek asi přeskočím touhle příšernou slátaninou, abych se rozepsala.
Ahoj, lidičky! Pamatujete si na mě ještě? Ani bych se moc nedivila, kdyby ne. Ano, stále žiju. A ano, neskutečně dlouho zanedbávám blog. Přitom stíhám i nestíhám; času bylo dost a času bylo málo, člověk se otočil a z ledna byl duben, aniž by věděl jak.

Měsíc květen se nesl v duchu maturit a já jsem neskutečně ráda, že už to mám za sebou. Vždycky, když si říkám, že mám maturu za pět, neskutečně mě to pobaví. Jsem i ráda, že už jsem přijatá na VŠ a nemusím se stresovat. kdyby se další zkoušky nepovedly (pokud tam vůbec ještě pojedu). Zároveň mám však strach z toho, jak to všechno bude pokračovat dál. Počasí za oknem mi na náladě moc nepřidává, i když mám moc ráda déšť - jen už prší trochu moc dlouho.

Slunce v duši

10. března 2012 v 20:12 | Akumakirei
Zatímco v únoru jsem si připadala jako na houpačce; nahoru, dolů, nahoru, dolůůů, v březnu si zatím pomalu spokojeně šlapu s batůžkem do toho svého pomyslného kopečku s úměvem na rtech. Sice se někdy úsměv mění na vyplazený jazyk a funění; přece jen takový pochod je trošku fuška, ale vždycky se snažím, aby se tam co nejrychleji vrátil.
Konečně mě v kapse hřeje můj vytoužený řidičák a já se pokouším nevšímat si při jízdách drahého taťky, který vedle mě šlape na pomyslnou brzdu a drží se palubovky. Ne, nejezdím jako šílenec, on jen není zvyklý na vození se někým jiným a zvlášť na sezení vedle řidiče. Na zoufalé řvaní "Vždyť už jedeš na TU TRÁVU!" se mlčky dívám dopředu s vědomím, že jsem metr od ní. Poprvé jsem však tolik poučená nebyla, takže jsme se stačili během 12 kilometrů třikrát pohádat. Nakonec mi pusa sjela dolů, když jsem doma naštvaně vylezla z auta a dostalo se mi prohlášení: "Ale jela jsi dobře."

Unavená "polemika" příliš brzkých rán

8. ledna 2012 v 2:16 | Akumakirei
Popravdě se tak trochu stydím. A na druhou stranu zase vůbec ne. Nepopřála jsem tu žádné šťastné a veselé. Nepopřála jsem pěkný a přímý vstup do nového roku. Neoslavila čtvrté výročí blogu. Neudělala jsem vůbec nic. A místo toho, abych kajícně spínala ruce, jsem odkládala každou další zprávu, kterou bych sem musela psát.
Nechtělo se mi. Ani se mi nechce. Nerada píšu bezduché věty o ničem a snažím se z nich něco vykouzlit. Přesto alespoň to přání do nového roku 2012. Ačkoliv mě změna číslice v roce nějakým záhadným způsobem přestala dojímat, přece jen nejde až tak opomenout kvůli ostatním. Proto tedy pěkný vstup do nového roku, žádné klopýtání a klopení očí. Pěkně s úsměvem :)

A víte, že se sny plní?

10. prosince 2011 v 19:26 | Akumakirei
V září jsem nevěřila, že by zase všechno mohlo být jako dřív - v pořádku. Naštěstí čas plyne dál, a přestože bych si někdy přála, aby zastavil, tentokrát jsem ráda, že si jel dál svým vlastním neovlivnitelným tempem. Teď můžu tedy říct, že se sny plní. Některé. Přesto plní.
Zjistila jsem, že prosinec není kouzelný jen svojí vánoční stránkou. Na dárky a plnění snů nemusíte čekat až na stromeček, protože pod něj přece ani některé sny dát nejde, že?

Pátá řada, sedmé sedadlo. To vrzající támhle

23. října 2011 v 1:44 | Akumakirei

Hana Hegerová - Rýmování o životě
Já ty její písně zbožňuju - dokáže do nich vložit stesk, hravost, touhu, lítost, radost. Všechno.

Ozvala jsem se sice naposledy v srpnu a ještě teď si živě pamatuji, jakou jsem měla tehdy chuť do blogu, tolik elánu a energie, ale od té doby jsem nějak ztratila na síle řečnit. A zatím se to stále bohužel nezměnilo. Abych se přiznala; měla jsem hned ze začátku září připravenou spoustu věcí k vyprávění, úžasné zážitky, kterým jsem chtěla vtisknout písmenkovou formu, ale to se v půlce září změnilo.

Pojďte, pane, budeme si hrát

15. srpna 2011 v 19:04 | Akumakirei
Někdy váhám, zda je opravdu srpen. Můj výhled z okna na stékající déšť po střeše tomu nenasvědčuje. Zvlášť pokud je tento obrázek za oknem čím dál častější. A tak si často říkám, jako to tenkrát říkali ti méďové - Pojďte, pane, budeme si hrát. Budeme si hrát na léto.

Na slunce, rozkvetlé květiny, teplo, modrou oblohu, voňavé seno a barvičky. Hlavně na ty barvičky! Já mám totiž trochu problém. ^^"

Můj papírový ráj

13. srpna 2011 v 16:15 | Akumakirei
Dřív jsem psávala články, i když skoro nebylo o čem. Teď mám tolik nových zážitků a postřehů, ale zjišťuju, že o nich nemám vůbec chuť psát. Pravda, v červenci jsem ani neměla čas napsat aspoň čárku, čímž se snažím omluvit tu předlouhou pauzu. A snažím se to dohnat v srpnu. Opravdu stále žiju, nic na mě nespadlo, nikdo mě neunesl, ani nezajel. Někteří mě totiž kontaktovali s otázkou, jestli stále dýchám a nic se mi nestalo. Děkuju za starost :)
Červenec byl ve znamení vůně moře, pracovního shonu, nekonečného přecpávání se a slunce. Srpen je ve znamení deště, korigování jídla a divnosti.
A knížek!

Barevná Temperka

23. dubna 2011 v 23:30 | Akumakirei
Twitteřítko

Překvapení, o kterém jsem psala níž, se mi konečně podařilo uskutečnit. Pod záhlavím si můžete všimnout nepřehlédnutelného rámečku, kde se budou samovolně střídat různé kratičké texty o 140 znacích. Kraťoulinké příběhy; ať už ty z mého života, nebo jen mnou vymyšlené, ale věřím, že pořád stejně skutečné. Přímo v menu si pak můžete překliknout na jiný blog, kterému vládne Temperka se svými příběhy o více než jen 140 znacích. Jak to vlastně celé začalo?

Příjemně nervózní + dodatek

22. dubna 2011 v 12:03 | Akumakirei

Jsem neskonale ráda, že došlo na dlouho očekáváné volno a příští týden si ho navíc ještě prodloužím o středu, za než vděčím všem účástníkům přijímacích zkoušek. Budu jim aspoň v dotyčný den držet palce :)
Usmrkaný týden se přehoupl na ještě jeden a teď už jen tak posmrkávám, což dělám celoročně xD Tak jsem ráda, že už to mám za sebou, přede mnou jsou dny plné sluníčka a nový účes, pro který si dojdu dneska.

Za oponou usmrkaného týdne

25. března 2011 v 23:48 | Akumakirei

Po velkém přemlouvání, odůvodňování, ztrácení nervů a vůbec ne moc příjemných procesech mám konečně nového miláčka ve formě netbooku. Sice jsem skončila u značky, kterou jsem odsoudila hned ze začátku (důvod: má ji sestra se švagrem), ale nakonec se Toshiba jevila jako nejlepší volba. Už vidím ty úšklebky a řeči, na kterých by značka stejně asi houby co změnila. Já jsem ale zatím moc spokojená ^^

Když nevíte co by, najdete to v LK

19. března 2011 v 17:25 | Akumakirei
Taky je vám tak krásně ospale? Na mě doléhá nálada počasí za okny; přestože jsem se těšila, jak už bude krásně svítit sluníčko a nevěřila předpovědím o sněhu, se zase jen dívám na rozbahněné zahrady a pošmournou oblohu. A chce se mi z toho spát - nebo jen tak nečinně lenošit. Ještěže je sobota.

Tisíc jeřábů za jedno přání

12. března 2011 v 15:38 | Akumakirei
Předpokládám, že každý ví, co strašného se teď děje v Japonsku. Inspirovala jsem se článkem Niky, která apeluje na nápad Autorské tlupy a pokouším se pomoci způsobem, který mě neskutečně nadchnul. Říká se totiž, že pokud složíte tisíc jeřábů, splní se vám přání. Proto jsem včera začala skládat a fotkou niže posílám jednoho z nich, aby se připojil k ostatním vytvořeným a s naším společným přáním aby doletěli až tam, kde je jich potřeba...
A pokud se chcete přidat i vy, můžete. Stačí jen sednout a aspoň
jednoho poskládat :)


Nedbalou črtou života

9. března 2011 v 22:47 | Akumakirei
Doufám, že včerejší domací krize už na dveře znovu nezaklepe. Dnešním dnem se vše zase vrátilo do starých - šťastnějších - kolejí, které nám pár posledních měsíců žel moc dlouho nevydržely. Dost velkou vinu na tom nesu já, proto jsem zase musela spoustu věcí přehodnotit. Udělat si svět zase pestřejší o pár barev.
A nelituju toho, že jsem si včera zase trošku podřela čumáček. Spíš - bez obalu - pořádně nadřela držku. Pochopila jsem, že zkušenosti přicházejí časem, a ne protože my teď zrovna potřebujem a chcem. A že je prostě nenaženu, i kdybych se snažila sebevíc.

Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!

4. března 2011 v 17:52 | Akumakirei

Tak jsem si říkala "jů, to je pěkný, blog má novej uživatelskej vzhled, to bude príma" a přešlo mě to u prvního nahrávání obrázku zobrazeného vlevo. Díky našemu vysokorychlostnímu internetu, který vždy spolupracuje s obrovskou ochotou to vypadá, že brzo přijdu o myš nebo klávesnici. Vzteky je rozmlátím.
A to jsem si dneska chystala tak optimistický a slunečními paprsky prozářený článek.

Horem pádem

13. února 2011 v 18:17 | Akumakirei
The mask
Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy, kocour hrách na kamnách. Koťata se hněvaly, že jim taky nedali. Houpy, houpy, houpy, byly všecky hloupý.

Poslední dobou si připadám jako na kolotočové houpačce. Houpete se - nahoru, dolů, nahoru, dolů - a přitom se stále točíte v tom samém kruhu, o kterém jste si bláhově mysleli, že už jste mu našli konec.
Je fajn si čas od času natlouct čumáček, aspoň si uvědomíte, jakou hodnotu mají věci označované jako všední a obyčejné. Čas od času. Když však do něho dostáváte každý den a čím dál větší rány, už to tak prima není. To potom nezbývá nic jiného, než si jen říkat, že si na vás tam nahoře někdo setsakramentsky zasedl.

Múzo, kde jsi?

19. ledna 2011 v 17:16 | Akumakirei
Bouře se uklidňuje, ovzduší přestává být tolik kontaminované. Nastane alespoň na chvíli pokojnější období, nebo je to jen ticho před bouří? Kdo ví.

Nejradši bych vzala svoji hlavu, strčila ji do umyvadla a pořádně zevnitř vydrhla. Nechala ten binec usušit na sluníčku, nepotřebné vyházela a ostatní pěkně naskládala zpátky. Chci příliš? Asi ano. Před očima mi v pravidelných intervalech projíždí λ (lambda), těsně za ní v závěsu ω (omega), samozřejmě nesmí chybět ani π (to má být pí). Vidím to tak na Evžen Oněgin na druhou lomeno uhlovodíky krát Nabukadnesar II..
To by mě ale ještě tolik netrápilo jako otázka: "Múzo, kde jsi?"

Zlomek prvního týdne

8. ledna 2011 v 20:07 | Akumakirei
Evil Kitty
Aneb sobotní invetura.

Máte někdy pocit, že na vás něco padá? Že nestíháte? Že jen vstanete, jdete do práce/školy, jdete spát a zase vstáváte? Věřte; nejste v tom sami.

Missa chickabee

26. prosince 2010 v 22:17 | Akumakirei
Nell
Dnešní den mi Vánoce trochu pokazil, ale aspoň jsem dospěla k dalšímu důležitému poučení.
Štědrý den byl zvláštně... rozvleklý. Pomalý. Na vše byla spousta času. V klidu jsme ozdobili stromeček, každý si udělal své potřebné, pak jsme se sešli u večeře, dali si dárky etc. Ne, ponožky jsem nedostala. Dostala jsem triko s pandou, které jsem si sama vybrala, tepláky, knížku, kterou jsem si sama "vyaukcovala" a sprej do bot. Třešňový. A věž na způsob domácího kina. Repráčky, které zvládnou výborný basák, line se z nich zvuk lepší než zpěv bájných Sirén a Mei (hl. krabička) se prý dá připojit k televizi a funguje jako DVD. Připojena už je, jen film jsem si ještě nepustila. Ne přes ni.
 
 

Reklama