Únor 2018

Oblačno, místy zataženo 4/

23. února 2018 v 3:09 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo

4/ Osamocený jelen

Není kam táhnout, prolétlo mu myslí dřív než vědomí, že by měl cítit neklid. Není kam táhnout.
A tak jí to řekl. "Není kam," pronesl jednoduše; se vší tou vahou, co mu seděla na ramenou a on ji tam cítil.
Žena před ním otevřela ústa a Shikaku čekal další posměch, další vyhazov, však proč jí tohle vůbec říká, je to celý tak nesmyslný, nesmyslně padlý na hlavu. Měl se hned sehnout pro svoje věci a jednoduše vypadnout.
Je jedno kam. Správný kam stejně nenajde.
Jenže on se nepohnul a její ústa se zase beze slov zavřela.

Oblačno, místy zataženo 3/

15. února 2018 v 17:52 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo

3/ Kde rostou divoké růže

Říkají mi divoká růže, ale jmenovala jsem se Elisa Day.
Nevím, proč na mě tak volají, jelikož mé jméno bylo Elisa Day.

Viděl širokou brázdu. Zoraná pole. Lesy táhnoucí se donekonečna; dotýkají se oblohy, tančí ve vzduchu a natahují ruce k nebi, ruce obtěžkané plody a šiškami, co se pyšně pohupují a natřásají. Kdykoliv nějaký příhodný les viděl, zamířil do něho. Bylo to doma. Bylo to známé, bylo to uklidňující.
A byl tam stín.
Vlnící se tráva, pole hrající žlutou, zelenou a hnědou, svět kolem něho, celá ta scenérie, která žije a mluví, celé to všechno dává dohromady obrovskou rodinu tvořící v jeho mysli monstrózní obrázek. Musel si zastínit oči, aby neviděl. Připadal si jako nestvůrný, černý brouk brodící se něčím překrásným, něčím, z čeho je absolutně vyloučen, něčím, co se snaží zapadnout, ale v hloubi duše ví, že teď nelze. Vyčnívá a ještě chvíli vyčnívat bude.