Šli dva, šli...

3. září 2017 v 2:27 | Akumakirei |  Na téma Naruto
"ÍÍÍÍÍÍÍ, JSOU TAM!"
Dosud poklidně spící Kiba se vyšvihnul do sedu a levou rukou automaticky hmátl k nočnímu stolku, kde měl schovaný kunai, zatímco pravou ochranitelsky zašátral vpravo, aby si k sobě přitáhl Tamaki. To, co si k sobě však pevně přitiskl, oplývalo dlouhými bílými chlupy a právě línalo.
"Fuj, Akamaru!" plival znechuceně. Pes si uraženě odfrkl.
"Co se kruci děje?"
Než se nadál, hledaná Tamaki mu sama nadšeně skočila do náruče. "Jsou tam," vypískla znovu, záříc štěstím.
"Kdo?" pokusil se ji obejmout, ale sáhl do prázdna, zase vesele vyskočila na nohy.
"No oni," prohlásila důležitě, jako by to mělo být okamžitě jasné.

Kibovi pointa unikala.
"No koťátka přece!" tleskla rukama.
Akamaru bolestně zakňučel.
"A jsou DVĚ!" otočila se kolem své osy a vyběhla z ložnice.
Kiba padl zpět do postele. "Můj bože."

/

Každé ráno si pěkně sedli ke stolu v kuchyni, teď v létě při pěkném počasí na verandu, a pokojně jedli při rozhovoru o nadcházejícím dni a jeho náplni. Kiba na to byl tak zvyklý a měl tyhle společné snídaně rád. Tamaki oběma uvařila čerstvý zelený čaj, pokoj provoněla vůně smažených vajec a všechno se zdálo mírné, v pořádku. Nevadilo, že kolem dosud neběhají žádné štěbetající děti jako v jiných rodinách, stačilo motání Akamara a pár vybraných koček. Už si zvykl, že se mu o nohy pravidelně otírá ten černý (zmetek) chuchvalec, co dřív pravidelně chodil koukat a lovit rybky v rybníčku (jednoduše zmetek).
Zvykl si.
Jenže toho rána po sprše neucítil vůni vajec ani čaje, studená pánev odpočívala na sporáku a konvici nikdo nenaplnil. Tamaki něco spěšně hledala v komoře.
"Čumáčku?" řekl nejistě při napouštění konvice.
"Někde to tady musí být," ozvalo se přidušeně. Příliš jí nerozuměl.
"Co děláš?" Pořád doufal, že -
"Přece to speciální krmení pro koťata a kočky," vyhrkla, jako by to mělo být opět zcela jasné.
Trefa. Kiba zasténal.
"A snídaně?"
"Tady!" zašustil pytel. "No, snídaně," řekla roztržitě vycházejíc ze dveří s miskou granulí v ruce, "uděláš si ta vejce, že, jsou v lednici, já jí tam zatím nasypu, je tak strašně hubená..."
Ještě ji stačil chytit a letmo políbit na starostmi zkrabacené čelo. "Jistě, udělám," vydechl tiše. "Chceš taky?"
"Pro mě nemusíš, já si pak něco vezmu," usmála se při odchodu.
Unaveně otevřel lednici. Akamaru okamžitě nastražil uši.
"To ti povím, kamaráde, teď bude zas peklo. Ještě že jsou jenom dvě."

/

"ÍÍÍÍÍÍÍ, JSOU TŘI!"
Tahle buzení by se měla zakázat, prolétlo Kibovi hlavou, když se dosud poklidně spící polekaně vyšvihnul do sedu a podvědomě rozhodil rukama na obě strany.
Kňučící Akamaru strčil hlavu pod přikrývku.
"Jsou tři," vlétla mu Tamaki do náruče a pevně ho objala. "Ale jsou tmavší než ona a mají tak mrňavé ocásky, kdybys je tak viděl - pojď se podívat!" chytila ho za ruku a zatáhla.
Už je to tady, protočil v duchu oči v sloup. Viditelně si to nedovolil. Tu blbou zatoulanou kočku mu byl čert dlužnej.
"Tak pojď," škemrala Tamaki, "ale musíš potichu a pomalu, ano, hodně pomalu, hrozně rychle se polekají a..."
Roztrpčeně si navlékal kalhoty a triko. Ta proměna byla fascinující. Tamaki se i po těch několika letech stále mírně červenala, kdykoliv se před ní producíroval jakkoliv odhalený, rád ji nechával kochat se jeho osmahlými svaly - však se taky bylo na co dívat, žejo - rád ji pobízel, když umlkala a popichoval, když se střežila říci něco pro ni trapného přímo, když se stydlivě usmívala, když...
Jenže v časech jako tyto, v časech obsahujících chudáky kočičky a především koťátka, jejich koťátka, šlo všechno stranou.
"Budu tiše," slíbil.
Její ruka hřála, když ho táhla k staré kolně plné haraburdí a špatného sena. Soustředil se na to tak moc, že skoro přehlídl onoho strašného původce všeho, zplozence samotného pekla - a na ležící šedou mňoukající kouli málem šlápnul.
"Ty jsi tak šikovná," hladila ji Tamaki po hlavě. "A hodná a krásná, že, moc hodná... Jak jí budeme říkat?"
"Dcera smrti," zamumlal Kiba.
"Hm?" otočila se na něho žena se zájmem. Pokrčil rameny.
"Tak to pak vymyslíme... Pojď, pojď se podívat," chytila ho znovu a táhla k oprýskaným dveřím kůlny. "Šššš, koukej, támhle."
Jeho oči si postupně zvykaly na tmu a zanedlouho dokázaly v šeru rozeznat malou roztřesenou kuličku hrající si s vlastním ocáskem. Vzápětí na ni slétla další a začaly se prát.
"Jsou živí," poznamenal.
"Úžasní, že," obrátily se na něho rozzářené oči a hlas se v hrdle roztančil. "Támhleten je nejtmavší a nejprůbojnější a táámhleten se vždycky drží vzadu, koukej, jak má malý ocásek, íííí, koukej, a ta ouška, koukni, jak mají maličká ouška a jak jsou načepýření..."
Objal její záda a vdechl vůni jejích vlasů.
"Líbí se ti?"
"Moc," zašeptal.

/

"Zase další kočky?" prskla nevraživě Tsume a usrkla saké. Kiba jí dolil. Večerní slunce prozařovalo žaluziemi a odhalovalo částečky prachu vznášející se ve vzduchu. Od Tsumina kalíšku zůstalo na tmavém dřevě stolu malé vlhké kolečko.
"No jo, co naděláš," pokrčil rameny syn. To gesto mu začínalo připadat čím dál víc známější. "Zatoulá se k tobě kočka a drží to pohromadě jen chlupama. Nevyženeš ji. A než jsem stačil dojít k Haně, byla březí. Tak co s ní, nevyženeš ji, nezabiješ... A koťata taky..."
"A proč ne?" přerušila ho. "Není to sice pěkný, ale za chvilku tady budete jak na nějaký šílený kočičí farmě."
"Mami!"
"Co?" zamračila se.
"Nebudu vraždit malý koťata," pronesl pevně. "Na to tu tak málo prostoru zase není. A navíc by mi to Tamaki nikdy neodpustila. Je z nich nadšená."
"Inuzukové jsou klanem psů, ne pitomejch koček. A psů abys tady pohledal. Spíš byste si měli hledět, aby nějaký to děcko přišlo a-"
"Mami!" okřikl ji podruhé. Tohle téma neměl rád a Tamaki ještě méně. Nechtěl, aby je zaslechla.
"No co, mám pravdu," zaškaredila se Tsume. "Inuzukové byli vždycky silní, nespoutaní a měli kolem sebe plno děcek a psů. Podívej, kdes skončil, ty našlapuješ po špičkách kolem koček a jejich koťat a dítě kde nic, tu nic."
Ve vzteku popadl láhev saké a mrštil jí o zeď. Třeskla řádně. Střepy se rozlétly po pokoji a na stěně se objevila tmavá skvrna. Kuromaru ležící u dveří zdvihnul hlavu.
Vůbec ho to neuspokojilo. A Tsume nevyděsilo, o to to pro něho bylo horší. Jen se posměšně ušklíbla. Oba věděli, že má v základu pravdu.
"Tu tvoji kočku nám byl čert dlužnej," řekla tvrdě.
Pocítil chuť tentokrát zvednout její kalíšek a hodit ho do jejího vědoucího obličeje.
"Ať byl nebo nebyl, už ji mám. A mám ji rád, mami," zavrčel.
Nadechla se, ale nedal jí možnost. "I kdyby to dítě nikdy nepřišlo. Je mi to jedno."
Neodpověděla.
"I kdybych měl mít barák plnej vřískajících koček," dodal tiše. "Je mi to jedno."
Ticho je zahalilo oba. Cítil její pichlavé oči, ale ty své odmítal zvednout. Litoval, že se nechal vyprovokovat. Pach saké ho štípal v nose.
"Představ si," rozlétly se dveře, "před- ah, dobrý den," usmála se Tamaki na Tsume, "představte si, že - co se tu stalo?" zarazila se při pohledu na rozlité saké a sklo.
"Nic, vůbec nic," vstal Kiba a přešel k lince, "jen mi spadla flaška." Našel smetáček a začal střepy zametat. "Co si máme představit, lásko?"
Tamaki zmateně zamrkala. "Ah, představte si, že jsou čtyři!"
Její slova jako by létala kuchyní stále znova, pokoj je nechtěl pohltit, ale přetřásat jako hlavní senzaci.
Tsume zvedla svůj kalíšek a napila se. "Tak to bychom měli."

/

Přišel domů, ale přivítal ho jen Akamaru na gauči. V ložnici se převlékl do domácí košile a cestou do kuchyně pohladil psa po hlavě. Pokojně zastříhal ušima. V troubě Kiba našel připravené maso a rýži. Na sporáku buchtu. V lednici hrnec polévky. Všechno tak, jak to mělo být, ale vlastně úplně jinak, bylo toho příliš, zbytečně mnoho a zbytečně pečlivě provedeno. Vzdychl.
Našel ji sedět na starém koberci před kůlnou. Držela stéblo srhy a lákala s ní hravá koťata. S jeho příchodem se všechna rychle stáhla dovnitř. Tamaki tam zůstala sedět sama s jejich předoucí matkou a stéblem v ruce.
"Ahoj," usmála se na něho a znovu obrátila hlavu do tmy. "Jak ses měl?"
"Dobrý," usedl k ní. Šedá kočka se zvedla a přišla k němu blíž. Bez přemýšlení ji pohladil po hlavě a užíval si pocit jemného hebkého kožíšku. Z odkvetlého keře bílých růží vedle nich opadávaly suché okvětní plátky. Nelíbilo se mu, jak žluté a svraštělé teď jsou, proto odvrátil pohled a zaměřil se na srhu v Tamakiných prstech. Kývala se, jak s ní pohupovala a otáčela.
"Čekáme někoho k večeři?" začal opatrně.
"Ne, proč?" odpověděla tiše.
"Tak... se mi zdá, že je toho jídla nějak... dost."
"Jako vždycky."
"Tamaki," neuvěřil jí.
"To nic není." Nesnášel, jak chtěla, aby si nedělal starosti.
"Tamaki."
"Jsou vážně krásní, že?" kývla hlavou k párku koťat, která se znovu přiblížila ke dveřím, zvědavá na pohybující se věcičku. Druhý pár zůstával kdesi vzadu schovaný.
"Jo," přitakal, zatímco pozoroval neobratné kuličky na třaslavých nožkách a jejich vykulená očka. Nešlo být úplně odolný, to přiznával. Člověk si přece jen po chvíli zvykl a tihle maličcí chundelatí plašani dokázali okouzlit. Jak by je měl zabít a pak se své ženě podívat do jejích krásných medových očí?
Nemusejí jich mít milióny. Jen se vypořádat s tím, co přijde. Vždyť spolu kočka a pes dokážou žít vedle sebe. Vždyť pes často kočce nedokáže odolat, podíval se na Tamakin profil.
"Jsi moc šikovná," natáhla se ke kočce-matce, jak ji Kiba v duchu smírně překřtil, "moc krásná a šikovná. Že je?" usmála se na něho.
"Jasně. Co se děje, zlato?"
Její úsměv pohasl. "Nic, však co by mělo," otočila se zpět.
"Kruci, Tamaki."
"Je mi to líto. Hrozně moc líto," zašeptala.
"Co?" nechápal. "Mně ty kočky vážně nevaděj, jen se běž podívat do kuchyně, koupil jsem další pytel těch lepších granulí, aby měly správnou výživu a -"
"To není ono," přerušila ho. "Já jsem myslela všechno... A hlavně mě. Je mi to líto. Já vím, že mě tvoje matka pořád nemá ráda."
Vyschlo mu v krku. "To přece ne-"
"Já to vím. A dokázala bych se s tím smířit," podívala se mu do očí, "ale je mi to líto. Kvůli tobě. A tohle všechno," opsala rukou půlkruh, "ty kočky a zmatek, co jsem ti přinesla, to je mi líto. A taky to, co jsem ti nepřinesla..."
Chtěl jí říct něco, čím by všechno spravil, jenže nenapadala ho ona spásná věta. Co se vůbec říká ženě, která touží po dítěti, ale nedaří se? Ženě, které její tchýně vyčítá její jedinou umňoukanou radost? Napadlo ho jen to, že taková věta snad ani neexistuje, a proto ji raději jednoduše objal, z plných sil si ji vtlačil do náruče a přitiskl k sobě.
"Je mi to líto," zopakovala přidušeně.
Ucítil její slzy. "Jo, mně taky," vydechl. "Ale Pátá -"
"Tsunade-sama řekla, že sama neví, že se nedá s určitostí říct -"
"Vidíš! Nedá s určitostí říct," zatřásl s ní.
"Ale už je to tak dlouho..."
"Uvidíme. A do tý doby můžeme mít aspoň tyhle poděsy," mávl rukou ke zvědavým hlavám mezi dveřmi. Ten pohyb byl na ně příliš, a tak okamžitě zmizely z dohledu. "No, a jiný a další," dodal temně Kiba.
Nešťastně se zasmála. "Víš... Pochopila bych, kdybys chtěl, abych odeš-"
Znovu ji popadl do své medvědí náruče a nechal udusit zbytek věty. Bál se jí a jejího významu.
"To tak. Aby mi tu zůstaly všechny na krku," pokusil se zažertovat.
"Vzala bych je zase s sebou," vymanila se mu. Rozcuchaly se jí vlasy a pláčem rozpálily tváře a jemu se vybavil její ruměnec při jejich prvním setkání.
"Jsem už moc starej na to, abych se představoval jiný."
"Starý?" Navzdory smutku se zahihňala. "Vždyť tohle slovo neznáš."
"Teď znám. A oni si stejně nechtěj zvykat nikde jinde," kývl ke kočkám. Zpoza dveří vykoukl první a pak i druhý odvážlivec. Kočka-matka venku zamručela a koťata volání neodolala, překonala strach. Nejdřív vyšlo nejtmavší a vzápětí ho následovala i ostatní. Šedá se natáhla na záda, koťata se okamžitě přisála a začala hltavě pít.
"Jsou krásná, že?" zašeptala Tamaki do Kibovy košile, prsty křečovitě zaťaté v látce.
"Jsou, jsou nádherný," zavřel oči. "Jsou jenom naše a jsou nádherný."

___
Autorova poznámka: Volné pokračování předchozího Čekej do tmy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sisi | Web | 16. září 2017 v 8:03 | Reagovat

:-) Tohle se četlo samo! Tvůj styl se mi strašně moc líbí, fakt krása

2 Akumakirei | 17. září 2017 v 0:51 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, pochvala těší ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama