Cink 2/2

20. prosince 2016 v 16:23 | Akumakirei |  Na téma Naruto
Jejich cesta podzemím se úmorně vlekla, ale jít museli a bez přestávky, na tom trval. Pokud se hýbalo To, budou se hýbat také a za žádnou cenu k tomu nepůjdou, i kdyby ho měli vyrazit z Akademie za porušení nějakých pitomých pravidel a navádění kamarádů. Klidně všechno vezme na zemi na sebe, ale k Tomu se nikdy nepřiblíží.
A pokud se jim To vyhne obloukem, aniž by o nich cokoliv vědělo, ještě lépe.
Pomalu přesouval nohu k noze a pak zase od sebe, opakovaně, opatrně, jen aby neudělal sebemenší šramot. Cítil za sebou jemný Inoichiho dech vonící po mátě a levanduli, nikdy nepochopil, proč miluje zrovna tuhle kombinaci, a snažil se očima najít sebemenší světlý bod, alespoň někde v dálce, něco tam přece musí někde být, sakra!
Cink.


Trhl sebou. Krev mu ztuhla v žilách a poprvé měl chuť se rozeřvat nahlas. Prostě jen tak. Protože už absolutně nevěděl, co dělat. Dovést kamarády (a sebe) k východu. Doufat, že nějaký východ je.
Ruka najednou sáhla do prázdna a zeď za jeho zády zmizela. Zavrávoral a mával s ní jako provazochodec snažící se najít rovnováhu, ale místo aby nehty bolestivě zaryl do studeného kamene, nahmatal něco teplého a měkkého. Jemného.
Jen silné skousnutí dolního rty zuby mu zabránilo, aby vypískl. Kousl se tak silně, že ucítil v ústech krev a donutil se polknout ji. Tohle jsem já a tohle je má krev, takhle chutná, kovově, nasládle, hnusně, ale je má, a dokud je má, dokud ji cítím, jsem naživu.
Dokud jsem naživu, můžu dál bojovat. Dokud jsem naživu, můžu se snažit živým i zůstat.
Chuť vlastní krve ho uklidnila.
"Co to kru-" Ten hlas by poznal všude. Mírně arogantní, málokdy překvapený, jako by to snad ani neuměl, nechtěl umět. Nezvykle jemně hrubý. Na dítě. Ulevilo se mu a tělo opět prostoupilo trochu teplo.
Vrhl se do tmy, kde jen tušil stojícího Fugaka a zacpal mu svojí špinavou rukou pusu.
"Shikaku," šeptl mu do ucha, aby ho snad nenapadlo ho přehodit si přes hlavu, jako ho to jednou viděl udělat s jedním klukem na hřišti. Fugakova napjatá ramena povolila, proto se odhodlal ruku zase stáhnout. "A Inoichi s Chouzou," dodal posléze.
"V čem ses proboha hrabal?" sykl Uchiha a začal si třít ústa.
"Ticho. Máš ponětí o východu?"
To nejlepší a zároveň nejhorší na Fugakovi byla jeho schopnost mlčet a většinou sdělovat jen suché informace. Shikaku na ni teď spoléhal a Uchiha chápal.
"Ne. Kudy jsem prošel, tam nic nebylo. Předpokládám, že u vás totéž."
"Jo."
"Pokračujeme," chytl ho za rukáv a táhl tmou. Lanko mezi Shikakem a Inoichim se na chvíli napjalo. Postupovali teď rychleji.
Cink.
Slyšel ho, ale byl vzdálenější než předtím, což ho uklidňovalo, ale jen velmi, velmi málo. Z Fugakova krátkého nadechnutí usoudil, že ho slyšel také.
"Co myslíš -"
"Netuším," odpověděl Uchiha rychle. "Ale nic příjemnýho to nebude. Dokonce si troufám tvrdit, že to není ani součást zkoušky."
Shikakovu hlavu zaplnily různé obrazy. Jeho hrůzné podezření se potvrzovalo. Hyuugové byli strašní, odporní, krutí a uštěpační, ale neposlali by na celou generaci potenciálních ninjů a dobrých vojáků něco tak… tak děsivého.
Jako by v odpověď na jeho myšlenky přišel z daleka výkřik. Nelidský výkřik plný hrůzy a zděšení, z kterého se nedalo rozpoznat, kdo to vlastně křičí, ale důležité pro něho bylo, že křičí. A křičí ne strachem z něčeho triviálního, ale křičí strachem o život.
Křičí ve smrtelné křeči.
Hlas doplnily zvuky, při kterým přešel všem mráz po zádech. Krátké štěkavé pazvuky připomínající psa, ale pes to není, to on věděl až příliš dobře. V žádném případě tohle není jen tak nějaký pes.
A pak přišlo to nejhorší. Trhání, trhání látky, masa, výstřik krve a další lidský řev i obludný mlaskot. Na cáry, všechno na cáry. Ty zvuky je obklopily a uvěznily jejich mysli v pokoji hrůzy.
Inoichi padl na kolena, zatímco se Chouza zlomil v pase a začal zvracet.
Musel se opřít o studenou zeď a zvednout hlavu k tušenému stropu, aby také nespadl dolů. A soustředit se na dýchání. Vybavit si nějaký hezký obraz, nemyslet na kaluže krve a hlavně si z hlavy vytěsnit ony šílené pazvuky, všechen ten hrůzný mlaskot a chrapot.
Jde po nás. Jde fakt po nás!
Výkřiky. Zapomenout na výkřiky. Jenže se mu to vůbec nedařilo.
"Ven," prskl Fugaku a zatahal ho za rukáv. Vypadalo to, jako kdyby strach dodal Uchihovi odhodlání. "Okamžitě. Musíme. Cestu. Východ." Frázování jednotlivých slov a příšerná strnulost jeho hlasu ho děsila. Co ho však vyděsilo víc, byl pohled do rudých panenek, když se k němu Fugaku otočil tváří.
Svítily.
Na chvíli myslel, že k nim přišel On. Ta bytost, co právě roztrhala některé z dětí neovládající ani základní techniky a doufající v přiměřeně dlouhý život ve službě vlasti. Ta bytost, co se nikdy neměla objevit a nikdy tu neměla být.
"Veď nás," vyrazil ze sebe. Fugaku má Sharingan. Dokázal ho probudit ve chvíli, kdy už nikdo nedoufal. Ovšem tím se potvrzovaly všechny domněnky; Hyuugové by neposlali Uchihu na zkoušku, aby mu pomohli získat rodinné zlato. Hyuugové o tomhle nic nevěděli. Jenže to teď nepomáhalo. Škrtl úvahu v polovině a vyhledal jinou, přebíral se mezi nimi jako v nějaké knihovně, v pěkně seřazených poličkách s evidenčními lístky. Musí něco vytáhnout, musí na něco přijít.
Fugaku má Sharingan. Vidí… co vůbec vidí? Ale vidí líp a to je hlavní. Vidí víc než oni.
Jenže i tato malá drobnost nakonec nebyla tak šťastnou, jak zprvu myslel. Po několika metrech kluk před ním tiše vyjekl a zdálo se, že bolestí. Neztrácel čas otázkami, protože si už ani nebyl jistý svým hlasem, a rovnou nahmatal jeho záda, přes ně přejel k ramenu a pak až k ruce, kterou si Fugaku vrazil do úst a zahryzl se do ní. Bolest ho donutila ozvat se, ale přes to ne tolik, jako by býval, kdyby gesto s rukou opominul.
"Co se -"
"Kohti," zamumlal se zuby ve vlastním mase. "Asi dva metry od nás je výklenek do zdi. A jsou tam kosti. Lidský."
V tu chvíli ucítil zvratky v hrdle a musel je vyvrhnout.

Nakonec se vzmohli a postupovali. Tiše, soustředěně, s Fugakem v čele, jím jako koordinátorem za ním a posledním Inoichim dávající pozor na skleslého Chouzu. Postupovali mnohem rychleji, než dokázali předtím, ale nevypadalo to, že by si pomohli. Trochu se vzdálili od hrůzyplného cinkání, jenže nešlo utíkat donekonečna.
"Vyprávěl ti táta o labyrintu?" Fugakův hlas byl ledový a tvrdý.
"Jo." Věděl, co myslí. Konožský labyrint byl gigantickou propleteninou zabírající mnoho kilometrů čtverečních, a někde se chodby dokonce nacházely v patrech nad sebou. Vchody do opravdového labyrintu se však střežily samotnými ANBU a on pochyboval, že by skupinky děcek dokázaly minout tak zkušené ninji. Nemůžou být úplně v něm, takže by neměli ani bloudit kilometry a kilometry. Ale kde zatraceně jsou?
"A vyprávěl ti i legendu o Králi?"
Trhl sebou a myslí mu projela nepříjemná vzpomínka na chladný listopadový večer, kdy se otec vrátil naštvaný z mise a zmínil se o děsu bažícím po chakře. O děsu žijícím v tajných chodbách, které kdysi dávno vykutali ještě lidé za dob válčících klanů, a které zapadaly a pranic se netušilo, kde jsou. Občas prý nějaká živá duše zabloudila, ale nikdy se nevrátila.
Král. To snad ne.
"Jen povídačka…," snažil se namítnout chabě, jenže věděl dopředu, jak to nestačí. Štěkot a mlaskot, to nebyl pes, to nebylo zatoulané zvíře, ale… Zakázal si jeho jméno v mysli znovu vyslovit. Zakázal si myslet na strach a uvažoval. Celé to byla blbost. Kdyby se nikdo nevrátil, nikdo by ani nereferoval a lidi by si stejně tak mohli myslet, že dotyčný někam spadl nebo ho někdo přepadl. Tyhle povídačky nesnášel ze všeho nejvíc.
I kdyby našli K… Jeho, tak východ musel existovat, stejně jako existoval vchod.
"Vchod. Co když je jen jeden vchod a zároveň východ," napadlo ho v tu chvíli.
"Nemyslím. Táta vyprávěl, že se do jeho chodeb dá vlézt odněkud z lesa."
Což by bylo i logické, pokud se vážně vykutaly za dob válek. Jeho mysl se začala pozvolna zklidňovat.
"Kdo je Král?" odvážil se je přerušit Inoichi.
"Pozdě-"
"Nechci to vědět," ozval se Chouza. "Chci jen ven."
Inoichi mu věnoval útrpný pohled, který ovšem nikdo z nich neviděl a mlčel.
"Zvíře nebo stín, která verze?" pokračoval Fugaku.
"Spíš stín, popisoval to jako cosi," odpověděl, jelikož si už dobře nevzpomínal. Moc ho tehdy neposlouchal, nezajímaly ho báchorky vycucané z prstu.
"Po sluchu nebo po čichu?"
"Hádám čich."
S Fugakem se dobře spolupracovalo, protože nad některými věcmi přemýšleli podobně. Pokud bylo třeba, nezabývali se detaily, ale jen osekaným obsahem. Takovou konverzaci nemohl vést s každým.
"Taky."
Takže půjde spíš po jejich stopě. A chakře.
Rozhodl se a pokusil se do hlasu vložit sebedůvěru. "Všichni, kdo máte rukavice, nasadit. Cho, dej mi brambůrky." Tlouštík se ani neptal a okamžitě mu ještě nerozbalený sáček podal. "Všechny." V ruce mu přistál i zpola dojedený druhý pytlík a další neotevřený. Čichl k nim a ulevilo se mu. Extra solené, Chouzovy oblíbené, přesně jak čekal. Zastavil, přešel kolem kamarádů kousek zpět a chystal se vzít z pytlíku pořádnou hrst. Pak se zarazil, obrátil ho vzhůru nohama a vysypal na zem hromádku chipsů. Obalem ji rozprostřel i do stran a trochu rozmačkal, obal samotný pak roztrhl v půli a vnitřní stranou mířící nahoru položil na zem. Totéž udělal se zbylými.
"Vážně myslíš, že ho převezeš solí?" Inoichiho hlas zněl pochybně.
Kdoví. On ne. "Aspoň to zkusím, i kdyby šlo jen o čas. Jestli je vdechne, nezažije nic příjemnýho." A hlavně na sůl není zvyklý, dodal v duchu. Člověk se většinou před smrtí neposolí,i kdyby ronil slzy sebevíc, a nenaservíruje na stříbrný podnos.
"Kolik chodeb před námi?" zeptal se po chvíli.
"Dvě za pět metrů."
"Kterou?"
"Levou. Ale… netuším," dodal Fugaku zahanbeně.
Zvedl ruku a poplácal ho po rameni, protože v tuhle chvíli cítil, že může, jedině tady a teď.
"Beru. Svlíknout bundy." V ruce mu bez protestu přistálo několik svršků. Zastavil se uprostřed, zmačkal každou jednotlivou bundu do kuličky a pak je házel do pravé chodby. Po posledním hodu vyšli do levé chodby.
Tentokrát se ozval Fugaku. "Myslíš, že se nachytá víc na propocené bundy než smradlavé boty?"
"Jestli si dá dávku soli, mohl by být trošku mimo. Ale… netuším," zopakoval po něm. A Fugaku chápal.
Všechno tohle bylo zoufalým pokusem zastavit šílené tempo stínu za nimi a naleznout východ dřív, než ucítí jeho dech na svých zádech. Jestli za nimi přijde... Znovu se mu zvedl žaludek, ale potlačil to a snažil se soustředit.
"Umíš už Katon?"
"No…"
"Střel ho tam," přerušil jeho představy. Fugaku se zamračil, ale obešel je, složil pečetě, nadechl se a vyfoukl do začátku jejich chodby oheň. Shikaku nečekal ohromnou salvu, ale ohnivá koule o průměru asi dvanácti centimetrů ho zklamala.
"Ještě jeden."
Fugaku poslušně foukl i druhý a sežehnul trochu stěny i zem.
"Bezva. Jdem." A tak šli.
Další hodinu.

Cink.
Takový ten zvuk, kdy všichni ví, že do domu vstoupilo něco nebezpečného a velkého, něco, k čemu se nesmí za žádnou cenu přiblížit a utéct dřív, než je ta věc stihne najít. Zatím nijak nevoní ani nesmrdí, nemá žádný určitý tvar, ale to ani nepotřebuje, protože si ji každý představí po svém a jediné, co tyhle představy spojuje je strach a -
Cink.
Velký černý Král iluzí a bázně honící jakoukoliv sebemenší, nepatrnou vibraci hrůzy, postupující chodbami a neomylně nacházející své oběti. Cink, cink, cink.
Dětský výkřik děsu rozezněl chodbu jako nějaký šílený hudební nástroj. Nedokázal poznat, kdo to křičel, protože dětské hlasy jsou při řvaní stejné, ale ať už křičí kluk či děvče, je to jedno, nezáleží na tom. Jednoduše někdo křičel. A křičel blízko.
Cukli sebou, ale nezastavili. Přidali na tempu, jelikož na hrdiny si hrát nešlo. Ať si klidně nabijí nos o kámen, ať si klidně odřou ruce, hlavně pryč. Mlaskavý čvachtavý zvuk za nimi jen zvyšoval jejich úsilí.
A pak doslova narazili na dveře, které Fugaku nějakým záhadným způsobem vůbec neviděl a místo nich mu před očima tančilo pokračování chodby. Jen krátké. A pak pár stupínků nahoru. Jemné světlo. A v nose vůně orosené trávy.
Jenže ostatní s ním jeho vidiny nesdíleli a zoufale škrábali nehty po hladké ocelové desce.

Někdy se cesta různě klikatí, ohýbá a mění, vznáší nad kapradinami a usíná pod kamením, abyste nakonec zjistili, že žádná taková cesta
(žádný cíl)
…není.
Žádné řešení. Sladká tečka. Nic. Je jen překážka, vy a strašidelný nepřítel.
Tohle byl konec a Shikaku měl chuť začít šíleně řvát. Vypustit ze sebe všechnu frustraci a strach.
Tak hrozně moc chtěl a tak hrozně moc to nešlo.

Netušili, jak je našel, ale našel. Odhadoval, že On moc dobře věděl, kam až sahá jeho území a kam se oběť bude snažit vydat. Ocel znamenala pro jeho oběť naději, přestože to On nedokázal pochopit. Jeho oběť však nikdy nebyla štěstím bez sebe, že na ni narazila.
Cítil to.
Cítil z nich strach a zoufalství, které měl tak rád, a které laskalo jeho čumák.

Nejdřív tu byl dech protknutý slanou příchutí brambůrek. Na ně byl tlouštík nejcitlivější, proto okamžitě odhadl, co za nimi stojí. Shikaka v nose zaštípal pach jeho hutné a lepkavé moči. Neobviňoval ho, protože měl sám namále, ale dráždil mu poslední soustředění.
Jako kdybys to ještě dokázal, promluvil jízlivý hlásek v něm.
Otočili se. Nemělo smysl prosit tvrdé mrtvé dveře, aby se otevřely.
"Fugaku," promluvil a snažil se, aby to znělo pevně. Uvnitř se třásl jako rosol. To… To, Ten Tvor (Král iluzí a bázně, ale to nemohl ještě dopustit, to nemohl přijmout, získal by formu a forma může ubližovat) zatím jen stál a větřil. Černý, ohromný stín, z kterého viděli jen žhnoucí oči. Ach bože.
Poslední naděje. Ať je Král Nekrál, pořád může být… "Fugaku, je to... genjutsu?"
Mladý Uchiha se mírně třásl a zíral do obludných zornic Toho. Krále. Rudá v rudé.
"Není. Asi," odpověděl téměř neslyšně. "Já nevím, co to je, Shikaku, já vážně vůbec nevím."
Cink.
Když se Král pohnul, Shikaku zavřel oči a stále v hlavě slyšel jako ozvěnu kamarádova tichá a svým způsobem najednou velmi klidná slova.
"Já nevím, co to je. Já vážně nevím."

Pokloň se před Králem a projev mu úctu, jakou zaslouží.


Cink.

První část zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama