Prosinec 2016

Cink 2/2

20. prosince 2016 v 16:23 | Akumakirei |  Na téma Naruto
Jejich cesta podzemím se úmorně vlekla, ale jít museli a bez přestávky, na tom trval. Pokud se hýbalo To, budou se hýbat také a za žádnou cenu k tomu nepůjdou, i kdyby ho měli vyrazit z Akademie za porušení nějakých pitomých pravidel a navádění kamarádů. Klidně všechno vezme na zemi na sebe, ale k Tomu se nikdy nepřiblíží.
A pokud se jim To vyhne obloukem, aniž by o nich cokoliv vědělo, ještě lépe.
Pomalu přesouval nohu k noze a pak zase od sebe, opakovaně, opatrně, jen aby neudělal sebemenší šramot. Cítil za sebou jemný Inoichiho dech vonící po mátě a levanduli, nikdy nepochopil, proč miluje zrovna tuhle kombinaci, a snažil se očima najít sebemenší světlý bod, alespoň někde v dálce, něco tam přece musí někde být, sakra!
Cink.

Devět kroků ke světlu

17. prosince 2016 v 20:29 | Akumakirei |  Blog
Devítka je zvláštní číslo. Jednoduché máchnutí tužkou a za vteřinku ji vykouzlíte; hrdou štíhlou slečnu s velkou hlavou a leckdy vratkým postojem. A pak už jen tak stojí a rozhlíží se, k čemu vlastně byla přiřazena, k čemu tu teď má být.

Devět, devět, devět.

Devět kroků do neznáma, devět kroků k pokusu o změnu, devět kroků znamenajících devět let - dnes přesně 9 let mého blogu. Pořádná to cesta, dlouhá a klikatá, často strmá, nepřehledná a úzká, trhající oblečení na cáry. Ale často také plná slunce, široká a lemovaná kvetoucími stromy. Stále nekončící a stále překvapující Cesta.

Cink 1/2

12. prosince 2016 v 12:57 | Akumakirei |  Na téma Naruto
Někdy se cesta různě klikatí, ohýbá a mění, vznáší nad kapradinami a usíná pod kamením, abyste nakonec zjistili, že žádná taková cesta
(žádný cíl)
…není.
Shikaku si tuto myšlenku připustil až ve chvíli, kdy narazil na ty zatracené ocelové dveře, které se nemínily byť jen o píď posunout, natož otevřít - a za svými zády ucítil pohyb kohosi těžkého.
Připustil si ji až ve chvíli, kdy narazil na konec.

Cink.