Říjen 2016

Na vlnách nezřetelna

25. října 2016 v 0:07 | Akumakirei |  Aktuálně
Mám několik věcí, které bych ráda napsala, ale chaoticky mi plavou myslí. Vím, že kdybych se článek pokusila odložit, už ho nikdy nenapíšu. Proto i celý příspěvek asi bude poměrně dost chaotický, ale snad se neztratíte a většinu pochopíte. Je to jen takové malé konstatování... všeho. A reakce i na má předchozí slova.

Před rokem jsem napsala v článku Tentokrát bez poznámky, že s ff tvorbou téměř končím, omezím ji. Což mi teď přijde na jednu stranu vtipné a na druhou... velmi statečné! xD Už několik let mi v hlavě strašil příběh mých dávných Nevěst v černém, ale pojatý trochu jinak a pojatý více detailně. Nakonec jsem zjistila, že jediným lékem na několikaroční lety v mysli je napsání onoho příběhu, což jsem nakonec po několika měsících práce zvládla. A zvládla jsem i více - zvládla jsem i jeho publikování veřejnosti, což jsem neměla v úmyslu, ale byla jsem k tomu přemluvena a jsem svým způsobem ráda. Práce na Hlasech opravdu pomohla a hlava se pročistila, díky nim jsem i zjistila, že umím zase trochu psát; zopakovala jsem si to, připomněla, zkusila si, co jsem vždycky chtěla. Hlasy jsou mojí nejdelší fanfikcí - a to je ta rádoby vtipná část.

Co drží stíny

24. října 2016 v 21:14 | Akumakirei |  Na téma Naruto
Dokázala běžet. Rovně stát. Tiše se plížit. Mlčenlivě ležet. Čekat. To všechno dokázala. A byla na sebe patřičně pyšná. Jenže její otec ne a ona mu to dobře viděla na tváři, když se od ní a jejích usměvavých očí odvracel, zatímco se starší syn vracel domů.
Přesto ji neúspěch několik let neodrazoval a stále dál a dál se snažila. Skákala. Lezla. A čekala. Uměla skvěle čekat.
Jenže otec nikdy nepřišel, aby ji pochválil, jako to dělal s Shikakem. A tak přestala. Přestala běhat, přestala se plížit, skákat i lézt.
Přestala čekat - na něho.
Ovšem neuvědomila si, že ani svět nebude čekat. Na ni.