Hlasy; 10/ U okna stáli a oba se smáli

24. září 2016 v 18:14 | Akumakirei |  Povídka Hlasy

1.

Warashi přijel. Přijel s veškerou okázalostí, kterou tak rád předváděl všem svým protivníkům a zvláště hrdým Uchihům - ani pitomý Uchiha přece nemůže zastínit velikost jeho osoby.
Uvítání bylo vřelé jen na oko. I Midori se nemohla donutit mít ráda toho obrovitého medvěda, z kterého jakýmsi způsobem unikala děsivá atmosféra. Sasuke stěží ovládal své zhnusení.
Mirae nedokázala poručit tělu, aby se přestalo třást. Téměř dva roky uběhly od doby, kdy otce viděla naposledy a teď tu před ním musela stát, znovu pečlivě nastoupená v pozoru jako celý svůj život pod jeho střechou. Tělo si vzpomnělo, poznalo nepřítele a reagovalo.
Jenže Warashi si dcery nevšímal. Přivítání bylo vřelé - ano, na oko - dál se však nic nestalo. Odešel s Fugakem projednávat nějaké obchodní záležitosti, při společné večeři v největší síni klanu se bavil se všemi okolo - kromě dcery - a tvářil se spokojeně.


Nevšímal si jí ani druhý den, kdy už se o něho musela starat sama; kdy v klidu zasedl k jejich mlčenlivému stolu a povídal si jen se Sasukem.
Nevšímal si jí dlouho a Mirae se začala třást mnohem a mnohem víc. Jak správně tušila, nemohl si jí nevšímat donekonečna.

2.

Ten pokoj byl vždy prázdný; pečlivě uklízený a prázdný, vzdálený od ostatních obývaných. Zavřel tiše dveře a pravou rukou setrval na dřevu, neotáčel se. Mirae vyděšeně polkla. Tohle byla předzvěst něčeho strašného; žádná letmá informační schůzka, ale podrobný výslech. Bez vyzvání si sedla - stejně by ji donutil sednout si.
"Tak jak se ti tu daří, dušinko, co?" zamručel ironicky a pomalu se k ní otočil. Ocelově ledové oči hypnotizující oběť, ach, jak dlouho už si začínala myslet, že jich nikdy nespatří, už na ni nikdy nedosáhnou. A teď jsou tu znovu; v domě, který mu nepatří, v domě, který má patřit jí a nepatří snad ani Sasukemu.
"Co, válíš se v pohodlí?"
Mirae sklonila hlavu, aby unikla jeho očím. "Splnila jsem povinnost, otče," hlesla tiše.
Warashi se zasmál, zle, jak už to dlouho neslyšela. "Opravdu? Spala jsi s Uchihou?"
Ta otázka byla jasná a přímá. Mirae se vybavila noc plná rozpaků a nervozity. "Ano," odvětila pevně. Spala s ním v jedné posteli téměř dva roky.
"Hm." Warashiho reakce byla reakcí číhajícího hada. Přešel po tatami a usedl naproti ní. "Tak mi potom vysvětli, zda seš tak pitomá nebo neschopná, když se ti manžel válí s nějakou cuchtou z vesnice."
Led. To, co Mirae projelo celým tělem, bylo studené jako led a ostré jako sklo. On to věděl. Celou dobu všechno věděl a hrál s ní ubohou frašku před nastoupenými Uchihy.
"Ah, myslela sis, že nemám o ničem ponětí? To jsem taky neměl, drahoušku, dokud jsem sem nepřijel. Zdejší lidé jsou velice otevření obchodům, že?"
"Koupil sis informace," vydechla znechuceně.
"Samozřejmě, nebudu přece věřit jednomu zdroji. Ten páprda Fugaku si stejně může vymyslet cokoliv. Nejsem hlupák, Mirae. Tak co mi řekneš," popadl ji pod krkem a přitáhl hrubě k sobě, "nebyl s tebou manžel spokojený?" Mirae sebou zazmítala, ale Warashi své sevření upevnil. "Nebo jsi ho odmítla? Neučil jsem tě snad, jak se chovat k autoritám?" sykl.
"Neodmítla!" vyštěkla a chytila oběma rukama jeho zápěstí. Warashi se znovu zlověstně zasmál.
"Vážně, nebránila ses mu, jako se teď bráníš mě?" vyprskl a odhodil ji na podlahu. Dopadla bolestivě na levý bok.
"Nikdy jsem Sasukeho neodmítla," zopakovala pevně.
"Ale ani ses o nic sama nepokusila, že? Myslíš, že jsem se dobře neinformoval? Táhl to s ní ještě před tebou, táhl to s ní po tobě. Zřejmě jsi mu nepřišla dostatečně vstříc," postavil se nad ni výhružně. "Jasně jsem ti před odjezdem zdůrazňoval, co po tobě chci!" zařval a na tvář jí dopadla facka.
Pálelo to, škvařil se jí obličej, ale nic nemohlo překonat tu hrůzu, kterou cítila uvnitř sebe.
Hrůzu vyvolanou nevědomostí, jak to celé skončí.
Warashi jako by si uvědomil svůj vztek, poodešel a sevřel ruce v pěsti. "Máš štěstí, že už seš jejich. Nic ti neudělám, tak na mě přestaň tak ublíženě koukat!" zasyčel podrážděně. "Ne, neudělám ti nic, vím, jak se ti snadno vytvářejí modřiny."
Mirae se pomalu znovu posadila. Rána bolela, ale snažila se ji nevnímat. Tady šlo teď o víc než jednu nesmyslnou facku a pár sevření. On to všechno ví.
On to ví.
Tamae…
"Myslel jsem, žes dostatečně pochopila můj záměr," vrčel v dvoumetrovém odstupu od dcery. "Jenže ty ses jen hřála ve výsluní nového domečku a nechala všechny starosti vylétnout oknem, co? Řekni, Mirae, to se v té tvé tupé hlavě neusídlila alespoň jedna kloudná myšlenka?!" vyštěkl popuzeně.
Mirae odvrátila tvář. "Na nic jsem nezapomněla," šeptla.
"To se mi nezdá, drahoušku. Jak jinak bys dovolila, aby si tvůj drahý manžel udělal dítě s jinou?"
On ví i tohle.
Vzhlédla až příliš rychle a Warashi se zašklebil. "Ale, ale, tys myslela, že nevím i o tomto drobném detailu? Nedělej ze mě blázna, Mirae."
"To dítě už přece není," vykřikla a nevědomky vstala.
Warashimu se její obhajoba nelíbila. "Ne, není, jenže bylo, zlatíčko. Bylo, existovalo a teď ukazuje na tvoji vinu. Manželka má povinnost udržet manžela v domě, rozumíš?"
"Snažila jsem se, ale nechtěl!" odsekla.
"Přestaň se chovat jako mně rovná!" zařval Warashi naštvaně, popadl ji za rameno a pokusil se ji strhnout k zemi. Vysmekla se.
"Snažila jsem se," zopakovala zoufale. Warashi ji tentokrát popadl za obě ramena a shodil na tatami. Dopadla na kolena.
"Asi ses nesnažila příliš," pronesl triumfálně. "Co myslíš, že by se stalo, kdyby ta holka nepotratila?" Jeho dcery a manželka se snažily skrývat své opravdové emoce. Nedávat najevo provinění, jen žádný cit. Jenže Miraeina aura zaplavila celou místnost vinou, ucítil ji v nose, tryskala mu do uší, zaslepovala oči. Ona a její jemné stisknutí spodního rtu zuby, když byla v pasti.
"Neříkej, že s tím máš něco společného," zasmál se pobaveně.
Jenže dcera se nebránila. Poslušné klečení a ticho, ticho, ticho.
"To myslíš vážně? Chceš říct… To není možné," odvrátil se a přistoupil k oknu. Ohromeně hleděl ven na tmavnoucí dvůr. "Ten potrat byla tvoje práce? Nikdy bych nemyslel, že…," znovu nevěřícně pohlédl na klečící ženu. "Jsi moje dcera mnohem víc, než jsem si myslel," vydechl.
Mirae vzlykla a skryla tvář do dlaní.
"Teď jsem málem v pokušení nechat Tamae vyklouznout," vzdychl a ona ve svém zoufalství dokázala zachytit náznak naděje letící kolem, blikavého světélka slibující zářnější zítřky a lepší svět. Zpozorněla.
"Dokázal bys -"
"Ani nedoufej, drahoušku, na to už ti odbily hodiny dávno. Přece po tvém fiasku nedám Tamae jen tak z ruky. Okada už se moc hladově dívá po našem domě, jen si nemysli, že tě nechal jít rád. Pořád doufal, že se k němu dostaneš ty," usmíval se Warashi nepokrytě.
Mirae se pohled na otce znechutil. "Šla bych k němu, kdybys nechal Tamae jít."
"Ano, toho jsem si dobře vědom, jenže tahle role byla pro tebe, ne pro Tamae. Udělala bys cokoliv, abys ji zachránila. Dokonce jsi zabila dítě své sokyně, to oceňuji, nesmírně oceňuji. Jsem na tebe hrdý, Mirae."
"Není být na co hrdý!" odsekla.
"Ovšem že je. Kdybys byla muž, možná bych uvažoval o svěření ti budoucnosti klanu. Jenže jím naneštěstí nejsi," zašklebil se znovu spokojeně, "nejsi ani svobodná. Můj drahý přítel Okada čeká na svoji příležitost a já bych jej tentokrát jen nerad zklamal. Ty už jsi Uchiha, nemohu tě tedy kontrolovat podle svého. Dokážeš si však poradit i bez mého vedení, jak vidím," pokýval uznale hlavou. "Tamae naopak volná je a k Okadovi se hodí, potřebuje poslušnou manželku. Udělal jsem dobře, že jsem mu nedal tebe, moc dobře."
"Co bys ještě chtěl?" vykřikla zoufale. "Zbavila jsem se následků, Sasuke už nechodí za jinou, tráví své noci se mnou. Splnila jsem všechno, co jsi chtěl. Brzy do tohoto domu přinesu děti," i kdyby měla vypustit duši. "Tak co ještě chceš?" rozhodila rukama.
"Jsi těhotná?"
Jeho otázka ji zarazila. "Nejsem, zatím ne," odpověděla popravdě.
"Vlastně nechci už nic, Mirae. Na děti u tebe dojde, tím jsem si jistý. Mě se ti také podařilo pobavit, jsem spokojený. Jen jsi udělala chybu, drahoušku, a dobře jsem ti řekl, že žádné chyby nestrpím. Tamae přijde Okadovi. Po svém příjezdu začnu s přípravami."
Mirae spadly ruce bezvládně kolem těla. Warashi se k ní sklonil, až se téměř dotýkal jejího obličeje. "Copak, zlatíčko, chceš, abych ti pak poslal pozvánku na svatbu?" Odporně se zašklebil a odtáhl se. Prsty si urovnal vlasy a otevřel dveře. "Třeba bys ráda přišla na obřad," ušklíbl se a zavřel za sebou.
Mirae zůstala sama.
Led uvnitř ní byl tvrdý a ostrý, cítila, že ji rozežírá a zároveň rozřezává na kusy. Pálilo to. Studilo. Bolelo.
Celé to bolelo.
Roztřeseně se nadechla a objala pažemi své tělo. Všechno bylo k ničemu, úplně všechno bylo k ničemu! Celou dobu si s ní jen hrál, jen se bavil a přihlížel; snad by si i našel záminku, kdyby nebylo Sakury.
Všechno k ničemu! Mirae už nevěděla, co dělat. Bezradně se sesunula na bok a bolavou tvář přitiskla na chladivou zemi. Hra o Tamae skončila.
A pak vstoupila do pokoje další postava, která dokázala odsunout dveře tak, aniž by vydaly sebemenší zvuk. Nikdo jiný ho neslyšel.
Nikdo kromě Mirae.

3.

Vzduch se jemně pohnul; zavlnil a oteplil. Osoba se nadechla a tiše vydechla, jako by zkoušela ochutnat atmosféru pokoje, zachytit to správné rozpoložení a promluvit v tu pravou chvíli.
Mohlo by to tak být. Mohlo by se to tak zdát. Jenže ta osoba přesně věděla, co říct a Mirae přesně věděla, že se na ni nesmí podívat.
"Je to v tahu, kočičko," rozvlnil se těžký vzduch pokoje.
Mirae se nepohnula, dál tiskla odvrácenou tvář na chladivé parkety. Víc z ní ta osoba nevyčetla, jen zaslechla jemné syčení. "Vypadni."
Zasmála se. "Ale ty mě potřebuješ, kočičko," přešla pomalým krokem k oknu a ledabyle vyhlédla ven. Stmívalo se. Stále se pomalu stmívalo. Warashi nemluvil dlouho. Ona bude.
"Nikdo tě nevolal," odsekla ležící žena.
"Ah, pak jsem se asi přeslechla, co? Volalas mě. Vždycky mě voláš, dušičko, přiznej si to," usmála se osoba znovu a odvrátila se od okna. Prázdný dvůr ji nezajímal, tady v pokoji, přímo na té chladné zemi ji čeká mnohem větší potěšení.
"Ne, nemělas sem vůbec chodit, nesmíš tu být."
Miraeiny pokusy o útěk ji pobavily. "Nelži si do kapsy, miláčku, ty mě tu chceš," zasmála se pisklavým hláskem a viděla, jak sebou Mirae na podlaze cukla. Cítila její znechucení - ale nejen nad ní, i nad sebou a to ji naplňovalo čirou radostí. "Taky bys měla vstát z tý hnusný podlahy, je dost studená."
"Chladím si o ni tvář," zamumlala Mirae tiše.
"Jasně," odfrkla si osoba, "hele, já vím, jak bolí rána vod toho idiota, ale to neznamená, že si budeš hrát na schovávanou i přede mnou. Nechceš se na mě dívat," vyslovila triumfálně.
Viděla, jak se Mirae nepatrně schoulila do klubíčka i slyšela její nezřetelné: "kdo by chtěl".
"Nebuď snob, Mirae, jsem tu jen a jen kvůli tobě, tak bys měla bejt ráda, ne?" rozhodila teatrálně rukama, i když ji žena na podlaze neměla možnost vidět. "Kdo v tomhle blbým baráku je tu jen a jen pro tebe, speciálně pro tebe v dárkovým balením s donáškou až ke dveřím, ha?"
Teď rozeznala, že zasáhla cíl. Mirae se zvedla s pocitem člověka, který ví, jak těžký je takový pohyb pro jeho kosti a pomalu se narovnala. Ještě na ni nepohlédla, ale osobě to nevadilo. Jednou se na ni podívá. Jednou bude muset.
"V tom případě jsi měla zůstat za dveřmi," vyprskla Mirae znechuceně a osoba se rozesmála kdákavým smíchem, neuvěřitelně pištivým a vysokým smíchem pronikajícím do všech skulin parket i obložení, do všech nitek jejich oblečení.
"A ty bys mi snad votevřela, zlatíčko?" zeptala se koketně. "No tak," dodala, když žena před ní setrvala v mlčení.
"Vždyť sakra víš, že nesmíš vylézat na světlo!" křikla Mirae popuzeně a přešla k oknu, u kterého dnes už stály oba dva její největší strachy. Rukama se opřela o parapet, zabořila do dřeva nehty a nevnímala bolest, jakou jí způsobila zbloudilá tříska.
Co byly všechny fyzické bolesti proti tomuto.
"Já to vím, ale ty asi ne," odpověděla klidně osoba. "Slyšela jsem tě. Slyšela jsem, jak řveš."
Mirae svěsila hlavu a opřela si temeno o tabulku skla. Osoba ucítila její malou rezignaci a spokojeně si poznamenala body ve svůj prospěch.
"Chce ji dát slizounovi."
"Voba jsou to slizouni," poznamenala klidně osoba.
"Nebuď jak malá!" štěkla znovu popuzeně Mirae.
"Jasně, jasně. Ale nemůžeš říct, žes s tím aspoň trochu nepočítala. Nikdy nebylo jistý, že by toho hnusáka pustil bez prémií."
"Já…" Mirae se zarazila a vjela si rukou do vlasů. Osoba si uvědomila, že tohle je jeden z mála vzácných momentů, kdy se žena před ní zcela neovládá, není si zcela jistá sama sebou přímo před sebou. U Warashiho tekly nervy všem. Mimo Warashiho se dalo už rozlišovat a Mirae se vždycky vyznačovala racionalitou, která ji nesnesitelně štvala. Vidět ji takhle nejistou bylo k popukání skvělé a málo časté.
"Vždycky jsem doufala, že ji nechá jít. Vždycky jsem si namlouvala, celou tu dobu tady, že ji vážně nechá jít," zašeptala Mirae a sklo okna se zamlžilo.
"Já vím, holka, ale to byla celkem blbost."
"Výborně. Takže teď si můžeš zase sbalit a pěkně odkráčet v dál, ostatní už na tebe určitě čekají," odlepila Mirae svoji tvář od okna a zůstala pouze zapřená rukama, odhodlaně hledící před sebe do temnoty venku.
"Copak, cejtíš se jako cvok?" zasmála se osoba. "Vždyť ani nechceš, abych někam šla. Zůstala bys tu sama, úplně sama. Nebylo by to smutný, dušičko? Už jsme spolu aspoň -"
"Vypadni, Holčičko!" otočila se Mirae vztekle a tvrdě zaryla své hluboké modré oči do jejích pichlavých žlutých bulev.
Holčička roztáhla široká ústa do úsměvu a odhalila nesourodé křivé zuby. "Ráda tě vidím, zlatíčko." Viděla, jak žena před ní ustoupila o krok dozadu a opřela se zády o parapet.
"Hola, hola, cvokárna nás volá," zvolala tiše. Mirae se otřásla a Holčička se znovu kdákavě rozesmála. "Obě dvě, zlatíčko, tam jednou skončíme, mezi těma bláznama, co polykaj kostky od stavebnic, slintaj si na košile a neumí jíst příborem. Hola, hola, klepe nám to na dveře! Dneska ale ještě ne, tak můžeš být klidu, dušinko, dneska ne."
"Ztichni!" odsekla Mirae a tentokrát se od své dřevěné opory odlepila a popošla směrem k té bizarní ženě před sebou. Neděsila ji tak ani její příliš malá výška nebo zacuchané prameny vlasů, ani dlouhé nehty jako drápy na rukou, celý ten lehce divoký vzhled podpořený neustálým nakláněním hlavy na levou stranu. Tenhle pohled by zvládla, ale co věděly obě, byl její strach z těch žlutých vševědoucích očí.
"Seber se a běž. Zalez zase dovnitř a jen mi šeptej v hlavě, i tak je to až dost."
Z očí, které sama ve své duši stvořila.
"Hej, nenuť mě se vopakovat, zlatíčko. Nechceš, abych vodešla, takže tohle smetem ze stolu. A nemusíš se bát, já tam půjdu s tebou, nebudeš sama. Těšíš se? Na hnusný pomazánky a manžela, co se na tebe bude chodit dívat přes sklo? Neboj se, nepoznáš ho, zařídím to. Jsem přece tvoje hodná Holčička. No táák," protáhla lenivě poslední slova a vesele se zatočila kolem osy.
Mirae se znechuceně odvrátila.
"Bojíš se? Já vím, já vím, teď je to hlavně ten chcípák tatíček. Všechen čas promarněnej na zbytečnej pokus o záchranu sestry. Takže co je v plánu teď, dušičko? Co mi chceš říct?"
"Není nic dalšího, vypadni, Holčičko. Hra skončila. Pro všechny zúčastněné," promluvila Mirae do stěny a ruce schovala v záhybech svých šatů.
Holčička se rozesmála a roztančila po pokoji. "Ale, ale! To tys mě vytvořila, svoji hodnou Holčičku. Nemůžeš mě jen tak vyhodit. Já jsem ty. Jen se dívej, všichni se dívejte! Pánové a dámy, představení začíná! Uvidíte, co jste ještě neviděli, tak si, prosím, rezervujte přední řady! Koupě vstupenky zahrnuje i občerstvení, nenechte si to protýct mezi prsty! No tak, kupujte, jezte, pijte, všechno je v ceně! Výhodná nabídka! Mirae, přece to teď nebudeš vzdávat, přímo před cílovou páskou, koukej, Warashi už supí do cíle, ale ty máš rychlejší nohy, makat, makat a seš tam!"
Žena vymrštila pravou ruku sevřenou v pěst a uhodila do stěny. Holčičku to na okamžik zarazilo. "Otec už si dávno přebírá pohár. Zmizni," procedila mezi zuby Mirae.
"Blbost," mávla rukou Holčička, "teprve začínáme. Už se obsazujou první řady, už se budou rozsvěcovat světla. Brzo přijde první dějství! Hlavní roli získají vždycky jen sladké a krásné holčičky!"
Mirae se donutila hořce zasmát. "A co bych jako měla udělat, vrhnout se mu kolem krku a prosit? To nikdy nezabralo. Říct všechno Sasukemu? Koukej, lásko, já tě sice nemiluju, ale chci po tobě službičku, zbav se nějak mého povedeného tatíčka a já tě budu doopravdy milovat až za hrob."
"Hej, to je moje holka!"
"Jdi do háje," štěkla Mirae, "žádná tvoje holka! Sasuke by mě zabil, umíš si to představit? Ta jeho pitomá uchihovská hrdost by něco takového neunesla. Další na řadě by byla Sakura, a to by bylo taky skvělé, ta by ze mě akorát vymlátila duši. Její milované dítě! Chápeš?" obrátila se na Holčičku a zkoumavě se jí podívala do očí. "To dítě mě tak mrzí…," potřásla hlavou. "Což o to, Fugaku by mě nejprve snad i samým štěstím umačkal, ale chtěl by pak vůbec člověka, jako jsem já pod svojí střechou? A Naruto…"
"Hej, hej, brzdi," zašermovala rukama Holčička a přiblížila se k Mirae. "Moc se zajímáš o jednotlivý lidi. Pak je z toho jenom stres," položila jí konejšivě ruku na rameno.
Mirae ji zhnuseně odstrčila a popošla o kus dál.
"Nejde se o něho nezajímat!" vykřikla. "Vždyť ho znáš, Naruto je tak… tak neochvějný, tak nezpochybnitelný. Jako by slunce dokázalo objímat. Už by se mnou nikdy nepromluvil."
"Nepotřebuješ nějakýho podělanýho Naruta," přešla Holčička lhostejně k doprostřed místnosti a sedla si na místo, na kterém předtím ležela její životadárkyně.
"Mlč, prostě mlč. Potřebuju ideu Naruta."
"Sakra, holka," rozkřikla se sedící Holčička, "už máš po smrti stejně jistý místo v pekle, nesnesitelný muka ve světě bez vzduchu vedle tvýho povedenýho tatíčka. Myslíš, že tě nějaká debilní idea kohosi zachrání? No, co myslíš, Mirae, co mi na to řekneš?"
Ona měla pravdu. Holčička často mívala pravdu.
Ale Mirae nechtěla, aby ji teď měla.
"Já vím, že žádný blbý vykoupení není!" obrátila se k ní naštvaně. "Není, nikdy nebude, ať už bych to vyřvala do světa, nebo si všechno nechala pro sebe! Věčnost s otcem… Chápeš, že mu už navěky budu zírat do těch děsivých očí a nebudu moct utýct? Chápeš to? Příšernej, jenže spravedlivej trest. Vždyť jsem zabila dítě!" vjela si oběma rukama zoufale do vlasů a rozcuchala složitý cop. "Ale aby on dostal i Tamae, aby se mu všechno povedlo a zase si jen spokojeně dřepěl v tý svý hnusný kobce, to je trochu moc krutý. Nemůžu mu to dovolit, prostě nemůžu…"
"Hej, hej, tohle se mi začíná líbit. Nasviťte nás trochu víc!" zasmála se Holčička.
Mirae ji neposlouchala, jen si soustředně něco mumlala. "Nemůžu, ať už si Naruta vážím jakkoliv."
Holčička roztáhla pusu od ucha k uchu a vystavila světu své křivé zuby. "Ty cestičku znáš, co, miláčku, jen po ní nechceš kráčet."
"Vždyť to ani není cesta. Jenom… svah, rovná strž dolů," pohlédla na ni Mirae a mírně se pousmála. "Koukej, tatíčku, koukej, jak padám a ty se zatím dusíš."
"Ale zlato, já tě nemíním opouštět," zašeptala Holčička vábivě, "nemusíš po ní kráčet sama."
"Jsem zvyklá jednat sama, Holčičko," ztvrdl Mirae hlas. "Vypadni. Vypadni jako Panenka, když jsem byla malá."
"To na mě neplatí, zlatíčko, a ty to moc dobře víš," zašklebila se Holčička spokojeně. "Nezmizím jako Panenka a nenechám tě tu samotnou. Já jsem tvoje hodná Holčička! Heh, Panenka, neměla vůbec žádný koule, jela jak blesk do zapomnění. To já jsem jinačí kalibr, zlatíčko. Padat sama, no, to je moc smutnej pád, ve dvou se padá líp, fakt, to mi věř. Až ho budeš -
"Nebudu!" odsekla stojící žena.
"Ale budeš, Mirae, budeš, protože je to jediná možnost a ty to moc dobře víš, stejně jako víš, že ráno vychází slunce a večer zapadá," nenechala se vyvést Holčička z míry. "Krysa se musí z baráku vždycky vyštvat, nebo způsobí chaos. Chápeš? Moc dobře víš, jak z toho ven. No tak, umlčet křičící, to hravě zvládáš."
Mirae se pomalu svezla k zemi a soustředěně si hryzala spodní ret. "Nevím, jak bych mohla -"
"Kohane má slušný zásobičky," nadhodila Holčika. "Bylas tam. Vidělas to. Co ti dovolil tvůj tatíček znát, můžeš dokonale použít proti němu."
Mirae neodpovídala, jen prázdně hleděla vpřed, což Holčička viděla nerada. "No tak, víš, jak moc by se mu tenhle paradox zamlouval," přisolila si, "jak by se smál a leskly by se mu voči. Už teď se mu leskly, když pochopil, co má doma za hada. Vidělas to sama. Had stvoří jen dalšího hada, tak to prostě je, nemůžeš si dál hrát na nebohého ptáčka, dušinko."
"Na nic si nehraju," zamumlala Mirae, ale Holčička na nic nedbala.
"Tak dlouho už se všechny modlíte za jeho konec, co myslíš, není teď ta nejlepší příležitost? Všechny budou volný, zase smět dejchat a křičet z plných plic, smát se a tancovat ve světle, radovat se při běhu ulicí a nevnímat plynoucí čas."
Chvíli bylo v pokoji ticho. Mirae si prohlížela své vyleštěné nehty a Holčička ji hypnotizovala pohledem; věděla, kdy mluvit, stejně tak věděla, kdy radši mlčet a čekat. Semínko se zasadilo, zasadilo pěkně hluboko a teď jen počkat, až začne klíčit.
"Chceš, abych ho otrávila," vydechla Mirae tiše. "Zabít krysu a vyčistit vzduch."
"Přesně podle mýho gusta, zlatíčko."
Mirae se natáhla na záda na podlahu a v omámení hleděla na strop pokoje. "Kdybych ho… kdybych se ho zbavila, Tamae, ne, dokonce všechny budou volné!" zašeptala. "Matka může převzít klan. Vždyť něco takového vůbec není reálného, Holčičko. Žádný rostlinný jed nepůsobí tak rychle, aby -"
"Aby to s ním hned šlehlo vo zemo, jasně. Chce to péči, patřičnou péči a tatíček pak už nikdy nevstane, ale tu patřičnou péči mu dokážeš zařídit."
Mirae se znovu pousmála. "Musela bych na něho celý den dohlížet, a ani to by snad nestačilo. Podle toho, co by mi Kohane prodala. Bolehlav tu sice roste, ale než se dostane paralýza k plicím, chvíli to trvá, mohl by si všimnout, že mu nefungují nohy. Jedině celou noc prospat, ale i tak…," povzdechla si a zavřela oči. "Oleandr prý roste Hyuugům v zahradě a nikde jinde, protože ho tady nemají rádi. Děti si ho zvykly trhat a nejen Uchihové se báli."
"Hyuugové mají inteligentní děti," zasmála se posměšně Holčička.
Mirae se ve svém přemýšlení nedala rušit. "A ty účinky nejsou taky až tak skvělé. Jedině snad -"
Holčička se při Miraeině odmlce spokojeně usmála, "Trefa do černýho, dušičko. Ta stará fuchtle to tam stejně někde bude mít zahrabaný."
"Stačí jen troška," vyslovila Mirae klidně, oči stále zavřené. "Lepší a jistější by však bylo dávkování, nevím totiž, jestli to do něho na poprvé dostanu celé, má to prý dost specifickou chuť. Pěkně pomalu párkrát přisypat."
"Jo, a až bude mít krev v ksichtě, můžem se začít smát nahlas," přikývla Holčička. "Co myslíš, nejsi přece jen víc podobná na něho, jeho malá ubližující kopie? Sám to přiznal, tak co, nejsi taky hrdá? Co myslíš, Mirae, nedotikaly tvýmu tatíčkovi hodiny?" rozesmála se, zvedla a opět začala tančit po pokoji.
Mirae raději neotevírala oči. Šílenost nebyla pouze Holčiččinou vadou, byla vadou jich obou. Nic však nemohlo zabránit prostupujícímu pocitu tepla a mírného nadšení - to až tyran bude zírat do podlahy a vdechovat její prach jako ona musela stokrát před ním. Jen vydržet, vydržet v načasování a pak tasit. Holčička ještě dokáže počkat.
Mirae s ní dokáže žít, s Holčičkou ano, jen vlastní svědomí jí dělá starosti.
"Co myslíš, Holčičko, jaký je trest pro vraha, který zabije vraha?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama