Hlasy; 3/ Před očima, za očima

7. května 2016 v 22:06 | Akumakirei |  Povídka Hlasy

1.

Listová se vyznačovala hlasitými projevy jakýchkoliv emocí; lidé se bavili na ulicích, děti běhaly od jednoho otevřeného stánku ke druhému, vůně jídel se mísila a vytvářela zajímavý oblak vznášející se mezi občany i nad nimi. Vesnice ležela schovaná v lůně lesů hrajících všemi barvami zelené pod ochranou hrozivých kamenných tváří. Mirae si s překvapením uvědomila, že poslední tvář je tváří ženskou.
Téhle vesnici vládne žena a nikomu to nevadí. Nikomu kromě mračícího se Warashiho, když rovněž hledí na kamenné dílo a Mirae se musí kousat do rtů, aby se nerozesmála. Tsunade-sama je prý žena od rány, nezvyklá, aby si muž dovoloval na slabší. Tolik ještě stačila z doslechu Mirae zachytit, jinak úplně z vyučování zapomněla, kdo Listové poroučí.

Nikdy se sem neměla dostat a ta informace nebyla důležitá; nikdy by se jí ani na ni nikdo nezeptal.
A teď tu je, tváří v tvář sochám, veselým lidem, Warashimu lehkému mračení a zvědavým pohledům strážných u brány, co do sebe významně šťouchali a vyzývavě na ni zírali. Chvilku trvalo, než svůj obličej odvrátila, ale nedalo jí to, aby alespoň na pár vteřin nevěnovala pozornost pravým a nefalšovaným ninjům, shinobi dokázajícím zabíjet za peníze.
Otci za to nikdo platit nemusí.
Pak průvod projel, a sice už nezahlédla strážné, ale mezi obyčejnými lidmi na ulicích se i tak potulovala spousta shinobi v zelených vestách s kapsičkami narvanými po okraj smrtícími zbraněmi.
Ještě nikdy nebyla v žádné ninjovské vesnici, neviděla tolik vrahů pohromadě.
A všichni si chodí jako by se nic nedělo, jako by nikdy neviděli krev na svých ocelových hračkách a chladnoucí tělo s vytřeštěnýma očima. Mirae už viděla mrtvolu, viděla mrtvé tělo své sestry a je si jistá, že na ten pohled nikdy nezapomene. Jedna mrtvola stačí a teď ji prodávají do tohoto krásného místa se spoustou vrahů, kteří viděli smrti mnohem více než ona.
Co je tohle sakra za svět?

Vyslanec Uchihů se k nim přidal už u brány, ale bylo to jako všímat si šedého kamínku v hromadě štěrku; splýval jí před očima se stíny vrhanými vzrostlými stromy. Moc ji nezajímal nějaký Uchiha, jednoho si měla vzít, tím všechno končilo a nedalo se nic měnit, tak sem s ním! - A to stupidní divadlo můžeme odvolat.
Stín je vedl klikatými ulicemi Listové, až dospěli skoro na její okraj; tam začínala honosná čtvrť obávaného rudého klanu. Ale ptáci zpívali pořád stejně a stromy byly stále stejně zelené jako na začátku. Mirae cítila lehkou nervozitu, žádnou paniku. Stane se, co se stane.
Prostě to tak je. A to je, milí vážení, všechno.

2.

Ztrácet se otci za zády nebylo nikdy příliš těžké. Stát mezi ním a matkou jako na výstavě se však rovnalo zcela novému zážitku. Ten pocit se jí nelíbil. Pocit, že po ní kloužou pohledy všech přítomných mužů i žen a hodnotí ji, zda vyhovuje být Uchihou - jako kdyby o to sama stála.
Hodnotili ji i mnohokrát předtím, ale to se vždy nacházela mezi sestrami, byla jedna z mnoha a bylo to tak dobře. Nikdy nebyla jen ona sama a dav.
Dav. Je jich tolik.
Jestli zaškobrtne, spadne, kýchne… Otec zruší dohodu. Snažila se zaostřit na postavy v dálce a nést hlavu řádně zvednutou.
Na ničem jiném nezáleží. Musí vypadat pěkně, být zdvořilá a to je všechno. Absolutně všechno.
Postavy na konci cesty se začínaly rýsovat mnohem jasněji. A znovu jich byl dav. Mirae se pokusila jemně usmát; diplomatický směšný úsměv patřící dříve především Okadovi, nově i Uchihovi. Roky a roky procvičovaný na zdvořilostních setkáních a hostinách. Uchiha nemá šanci jí ho smazat z tváře.
Otec spokojeně zabručel, na což zareagovaly obě ženy nepatrným trhnutím ramen. Warashi je v dobré náladě, nechť klání započne!
Mirae už rozeznávala jednotlivé postavy. Muž a žena ve středních letech.
Další muž, mnohem mladší verze svého otce, a další žena, žena nepodobná všem zúčastněním, zelený květ mezi černým kamením. Její pohled Mirae zaujal, jako by jí ta neznámá žena dodávala odvahu svým úsměvem a jemně jí kynula na pozdrav.
Nepatrně zamrkala, aby se vzpamatovala, znovu se soustředila na svůj úkol.
A muž. Poslední, stojící vedle matky jako stín. Mladý. Mirae zmrzla a znovu pohlédla na usmívající se ženu. Nezáleží, jak vypadá On. Vůbec už na tom nezáleží, opakovala si.
Poslední část cesty však dokráčela s očima přilepenýma na tu neznámou ženu.
Uchiha prozatím vypadající jako muž; vzpřímený, pevně stojící, nechoulící se ve stínech stromů. Příšerně mladý muž.
"Warashi-san, je mi ctí přivítat vás i vaši rodinu na půdě Ohňové země, zde v našem domě." Fugaku se zdvořile uklonil. Při narovnání se zběžně znovu přelétl pohledem Warashiho doprovod. Na ní se jeho pohled zastavil o vteřinu déle než na ostatních.
Mirae teď zkoumala postavu hlavy klanu a postupně uklidňovala rozbouřenou mysl. Nevypadá tak děsivě jako její otec. Jde z něho respekt a udržuje si odstup, ale mnohem méně mrazivě než On.
Tolik se bála, že narazí na druhého otce.
"Fugaku-san, děkuji za možnost spojení našich klanů, zde, na půdě vašich předků. Nechť je toto spojení pevné a přináší oběma stranám jen prospěch a radost."
Prospěch. Ano, prospěch. Za ten se její otec modlil nejvíce.
Kdyby mohla, nejradši by ho pořádně nakopla. Rovněž by to byl uspokojující prospěch straně.
To jediné, co si však dovolila, byl pohled na posledního muže.
Mirae polilo horko.

Celý tenhle pochod byl fraška. Od samého začátku, kdy otec dával pozor, aby všichni spořádaně stáli na svých místech a vyhlíželi vzácnou návštěvu, to byla fraška. Sasukemu se chtělo utéct; zdrhl by jako malý kluk někde mezi ploty do polí, shodil ze sebe celou tu maškarádu se vznešenými kimony a už se nikdy nevrátil. Otec by si ji mohl vzít sám, když tolik potřebuje peníze.
Na konci uličky rozeznával postavu statného muže. Vedle něho dvě ženské postavy; jedna z nich je určitě Ona - a za nimi houf nepodstatných lidí.
Když se přibližovali, snažil se rozpoznat rysy jejího obličeje. Kráčela uprostřed mezi rodiči. Stříbrné kimono zářilo. Šla pomalu, hrdě, ve tváři jemný nezúčastněný pohled. Sasuke se zarazil. Pokud mohl takhle na dálku soudit, nebyla ošklivá. Vypadala i pěkně.
Jen její výraz byl prázdný a nic neříkající.
Když průvod dorazil blíž, jeho podezření se potvrdilo. Byla krásná. Krásná, s tmavými vlasy sčesanými do slušivého účesu, tmavě modrýma očima a jemnou porcelánovou pletí. Panenka. To se na ni hodilo. Krásná a prázdná panenka.
Ještě se mu nepodařilo zachytit výraz jejích očí. Nejdřív se zdálo, že stále jen hledí na Midori. Když promluvil otec, zaměřila se na něho. Netušil, jestli otce zkoumá nebo jen na něho hledí, ale svým způsobem bylo děsivé, jak dokázala nezměnit výraz tváře.
Lhostejná a povrchní.
Sasuke si myslel, že je přeborník. Teď poznal mistra.
Při Warashiho řeči zamířil svoji pozornost na něho. Jednalo se o velmi statného muže se světle hnědými vlasy místy už prokvétajícími stříbrem. Vrásky kolem úst a očí byly podobné Fugakovým. Cosi ve výrazu budoucího tchána však Sasukeho varovalo. Warashi působil dojmem mazané krysy; dobře pro zákazníky, lépe pro něho, mastíme si kapsy, co to jen jde!
Fugaku dokázal být hrozivý. Dle Sasukeho odhadu Warashi uměl daleko víc.
A pak se mu svezl pohled zpátky na Ni ve stejnou chvíli, kdy se podívala Ona na něho.
Na okamžik se její modré oči rozvířily strachem a celá tvář se proměnila výrazem čirého děsu. Sasuke chápal, že má strach, žena bude mít vždycky strach, pokud vstupuje do svazku s neznámým.
Pár vteřin se do sebe zaklesli pohledem; on zkoumajícím, ona vyděšeným. Jakmile znovu Fugaku promluvil, soustředila pozornost na něho a do tváře se jí vrátil původní zdvořilý výraz.
Jestli panenka dokáže cítit strach, dokáže i víc. Sasukeho mysl se pomalu zklidňovala. Možná už nebudou potřeba návštěvy Sakury, která se pokaždé snažila, aby neodcházel.
Nevyplní ho úplně.
Částečně by mohla.

3.

"Dovolte mi představit svého syna. Uchiha Sasuke." Fugaku pokynul směrem k nejmladšímu muži. Sasuke se prkenně poklonil. A pak ostentativně zabodl svůj pohled do Miraeiny tváře.
Mladý, tak příšerně mladý. Netušila, že si má brát syna vůdce klanu, od začátku si myslela, že to s otcovým přičiněním - a potěšením - bude jen další starý paprika, snad samotný vůdce čehokoliv, kterému bude dělat rohožku.
Méně bolestivou než Okadovi.
Nebudeme tančit po horkém uhlí.
Jenže Uchiha byl mladý snad stejně jako ona, a k nevíře pohledný. Hrdý s rozložitými rameny, slibující další mohutný vzrůst. Zkoumající její tvář; doufala, že na ní díky svému poctivému tréninku dokázala udržet původní stupidní výraz. Mladý… jak může být sakra tak mladý? Okada byl odporný soudkovitý sliz s ozdobnou holí místo berle. Nemůže přece za zaživa hnijící herku dostat výstavního plnokrevníka, to by Warashi nikdy nepřipustil.
Uchiha je mladý a hezký, až příliš hezký. Určitě se za ním musela točit celá vesnice, dozajista měl možnost vybírat si dle své libosti. Jak se někdo takový nutí do sňatku? U žen na vzhledu nezáleží, jak si Mirae uvědomovala - pěkná nebo ošklivá tvář, peníze dělají divy. I kdyby nebyla hezká, Warashi by ji poslal kamkoliv, samozřejmě s pěkně naditou taškou plnou peněz, čímž by se vyřešily všechny nesrovnalosti. To by byla první možnost. Pak tu byly krásné ženy, které si rovněž nemohly vybírat - protože byly ženy. Warashi nikdy neopomněl patřičně zdůraznit její místo na světě. Mirae nic nenamítala, jelikož stejně nemohla věci změnit.
Pomyslnou druhou stranu tvořili muži - nepříliš obdaření muži s dobrým materiálním zázemím a hezcí muži s materiálním zázemím. O těch nebohatých nemělo smyslu nikdy uvažovat, ačkoliv Mirae samotné na majetku nezáleželo. Warashi však neměl pochopení pro jakékoliv názory, natož buřičské. Hezcí muži s majetkem na tom byli vždy dobře, protože si mohli vybírat. Neskákalo se jen po tučných kontech a šedých nevěstách, naopak se porovnávali majetné a krásné se snad méně majetnými a naopak sympatickými. Uchiha si mohl vybírat, jeho klan tedy musí nesnesitelně potřebovat jejich peníze. Jinak si Mirae nedokázala situaci vysvětlit.
Uchihovy oči byly černé, černé a pichlavé. Nemohla uhnout pohledem, připadala si být hypnotizována hadem, který se ji snaží pozřít jako nějakou podřadnou myš. Zatočila se jí hlava. Tyhle oči jsou zvyklé na pozorování kořisti, jsou to oči lovce. Nelíbilo se jí pomyšlení, že by měla být vydána na pospas dalšímu mučícímu pozorování v kleci. To proto ji sem Warashi ochotně pustil? Kvůli všem jejich nadaným a cvičeným očím reagujícím na sebemenší chybu, prohřešek?
Proto se Warashi nebránil výhodnému obchodu - Mirae sice dostane krásného manžela, ale rovněž v něm získá dalšího přísného dozorce.
Tamae. Nedovolila si ponížením vtáhnout spodní ret do pusy a kousnout. Ta krysa ji prodala podle svého nejlepšího uvážení. K čertu s jeho pitomou hrou!
Tamae. Tamae. Neotřásla se pod tvrdým výrazem jeho očí. Ano, byl studený. Chladný jako sklo. Mrazivý jako led. Postupně si vybavovala všechna pojmenování pro Uchihy z dávných hodin vyučování. Jejich učitel neholdoval přílišnému detailismu, proto se významným klanům Listové věnovali jen zběžně. Uchihy však vynechat nemohli.
Sharingan. Zrůdné bestie se sharinganem protkávající dějiny shinobi nepřehlédnutelnou červenou nití. Warashiho smysl pro vtip nikdy nebyl ostřejší. Mirae potlačila záchvěv zběsilého smíchu.
Ne, Warashi se jako vždy trefil. Výborně trefil.
Bang, bang, přímo do středu!
Uchiha stál, krásný a důstojný, pozorující jejího otce, a Mirae se pomalu v duchu znovu uklidňovala. Nesměla se smát, nesměla na smích ani pomyslet - pomyslet a uvědomit si, že chápe ten krutý žert a snad i ona sama má společnou věc s nenáviděným otcem - zvrácený smysl pro humor. Uchiha je tedy mladý. Proč ne. Otec má mít, co chtěl - proč ne.
Tamae. Určitě nedokáže vypustit takovou hrůzu jako její otec. Jeho osoba by však mohla věci zkomplikovat; Mirae byla připravená na roli bezduché manželky plnící rozkazy a nevnímající vlastní bolest. To byla samozřejmost. Když se však dívala na Uchihu, myslí se jí prohnala zvláštní myšlenka.
Nebyla připravená na manžela, do kterého by se teoreticky mohla… No jen to řekni, zlatíčko. To slovo je zamilovat se. Takovou věc si nedokázala nikdy nepředstavit, taková věc v jejím vesmíru nikdy neexistovala. Zkoumat Uchihu a myslet na něco takového byl pocit, jaký za celý život nezažila.
Tamae. Jen to ji drželo, aby nezměnila výraz. Bez názoru. Bezduchá. Tak zněl rozkaz.
Všechny byly skvělé v plnění rozkazů.
Vlastně ani netušila, zda by měla být potěšená, nebo vyděšená. Nevěděla, co by teď mohla být.
"Tokutaro Mirae." Po zaslechnutí svého jména opakovala Sasukeho zdvořilou poklonu. Méně prkenně.
Warashi se usmíval.
Uchihové jsou nic proti Němu.
Postupně se srovnávala se svým rozechvěním. I kdyby ta bláznivá věc mohla být pravda, nikdy by nedokázala ohrozit svoji hru s otcem. Nikdy by Uchihovi nedovolila zajít někam, kam byl vstup zakázán. Mimoděk pomyslela na Okadu. Kdyby jen Tamae byla starší a průraznější, mohla nastoupit na její místo. Uchiha nevypadal zle. Okada zlý je.
Měřila si nenápadně mladého muže a uvažovala. Úvodní slova jejich otců byla nepotřebným, ale vyžadovaným smetím. Nemusí dávat pozor.
Uchihovy oči se do ní během otcova nudného řečnění znovu zabodly. Svými uhnula až po chvíli.
Jsou chladní. Arogantní. Hlídající si soukromí. V mysli jí vyplouvala další různá označení uchihovského klanu. I Warashi si hlídal chování za zdí.
Uchiha se změní, až spolu zůstanou sami, Uchiha se dozajista změní. Je tvrdý, měkčí než Warashi, ale svým způsobem tvrdý. Nedokáže se zamilovat do kamene, přestože má krásný vnějšek.
Nadechla se. Nepouštěli takovou hrůzu, jakou čekala; poprvé ano, po zkoumavé analýze ne. Měla se narodit později! Měla to tu přenechat Tamae.

"Myslím, že by bylo vhodné, aby se snoubenci trochu poznali. My zatím můžeme vyřídit formality, že?" usmál se Fugaku na Warashiho. Ten souhlasil. Bylo mu jedno, co s ní udělají, jen ať už se vše podepíše. Mirae není úplně hloupá. Roli uchihovské manželky zvládne. Když po ní pomalu přejížděl pohledem, musel se mimoděk usmát. Nikdy ho nenapadlo, že by mohla mít v sobě i něco z Něho. Její vzdor mu možná bude i chybět.
Kdyby neprovdal Kanu do Sněžné, provdal by ji do Listové. Perfektně by se sem hodila. Její pasivita a laxnost nevyžadující jedinou pozornost byla úžasná. Mirae se hodila spíše pro někoho jako je On, pro někoho, kdo by ji postupně lámal a bavil se s ní.
Nabídku Uchihů si však nemohl nechat ujít a Tamae byla absolutně nevhodná. Její naivita ho pokaždé doháněla k šílenství. O posledních dvou dcerách ani neuvažoval, ty do pořadníku přijdou za pár let.
Orino vykazovala stejné chování jako Kana. Snad Sumi… Sumi by ho mohla za pár let pobavit stejně jako Mirae.
Mirae.
Za pár dní odjede. Zatím bude o jednu míň.

4.

Zavedli je do světlé místnosti. Usadili na rohože a zavřeli dveře. Zavřeli před okolním světem.
Ona čekala.
On mlčel.

5.

Bylo to jako pouštět si naschvál do bytu komáry lačnící po světle a krvi.
On nevěděl co říct, a tak jen tupě hypnotizoval bílou zeď proti sobě.
Ona si už asi po sto páté kontrolovala své dokonalé nehty na rukou.
Připadal si jako mrtvola na slunci. Vlastně se tu pekli oba. Dvě zetlelá těla v oslňující záři.
A imaginární bzukot komárů všude kolem.
Nadechnout se mu připadalo strašlivě těžké. Nepřirozené. Všiml si, že i její hrudník se skoro nehýbe. Téměř nedýchala. Netušil, jestli je to nervozitou nebo se jen snaží působit aristokraticky, ale popravdě mu na tom ani nezáleželo. Chtěl rozrazit ty ohavné hnědé dveře, které za sebou zavřel jeho otec a utéct pryč.
Mimoděk o ni znovu zavadil pohledem. Nepohnula se, samozřejmě. Kdyby ano, ztichlý pokoj by se přeměnil na bitevní vřavu. Všiml by si toho.
Nebyla ošklivá, to opravdu ne. Sám otec byl nadšený a div se nepoplácával po rameni, jak to synovi dobře zařídil. Ano, byla krásná a jemná.
Sasuke si však nedokázal představit, že by se usmála. Ne tím svým příšerným křivým úsměvem, který na všechny kromě něho působil zřejmě překrásně sladce, ale normálně upřímně od srdce usmála. Čišel z ní chlad, studeno sálalo všemi póry a volalo na kolemjdoucí, aby se měli na pozoru.
Myslel si, že ví, co to znamená být chladný. Jenže když teď seděl naproti Ní - stále ji nemohl nazvat jménem - cítil se jako v muzeu; zírající na dokonalou sochu vytesanou do mramoru.
Měli mluvit. Ale ani jeden nevěděl, o čem by mohl promluvit.
Ten základní pocit se mísil. Chceš tu být? Nechceš tu být? Pojďme se zvednout a řeknout si, že je to jen špatný vtip. Já pak půjdu vpravo a ty vlevo a už se nikdy neuvidíme. Něco takového si ani jeden z nich nemohl dovolit říct. A možná právě stále to nutilo Sasukeho sedět na tatami, tahle jediná věc, která je spojovala.
Ona se stále nehýbala. Její oči hleděly kamsi dolů na podlahu, což mu umožňovalo na ni tu a tam mrknout a zhodnotit. Už jen ty oči ho vyděsily, když ji prvně uviděl. Rezignovaná modrá tůň - skoč si, neskákej, já už se stejně topím, tak to vezmem' jedním vrzem. Na vteřinu se její hladina rozvířila. Na jednu vteřinu se jí očima prohnal strach, surový a drsný strach, ale pak se tůň uklidnila a znovu ho potopila do své laxnosti.
Nevyčítal jí, že se bojí. Co se chystali za jeden večer slavnostně splnit jejich rodiny, znamenalo pro ně samotné čtyřicet, padesát let bok po boku. Od rána do večera. Od večera do rána.
Proboha, vždyť je mi teprve osmnáct…

Už je ti sedmnáct. Ten líný tvor převalující se uvnitř ní se znovu ozval. Mirae se stěží udržela, aby hlasitě nezívla po únavné cestě. Nesměla se pohnout. I dýchání si udržovala mělké.
Nesměla se hnout. Jeden prudší pohyb a neudržela by se, hlasitým zívnutím a vyčerpaném skloněním hlavy by se určitě neblýskla jako skvělá budoucí manželka. (Manželka Uchihy, na to nezapomínej, koťátko.) Tím by padla celá dohoda, pokud by se Uchiha samým překvapením ozval výše. Ne, musí zůstat nehybná. Musí být jako socha. Vždyť ani ten Uchiha se za celou dobu ani jednou nepohnul.
Od doby, co se Fugaku-sama s vševědoucím úsměvem vzdálil, zůstali oba nehnutě.
Kdyby náhle vstoupila do pokoje jako někdo třetí, nezúčastněný, myslela by, že hrají jen nějakou hru. Jenže tahle hra vůbec nebyla hra, ačkoliv měla stovky pravidel. A ona se účastnila plně a nevratně.
Znovu ji polilo horko, stejně jako tedy poprvé před ním.
Pokradmu se podívala na sedícího muže. Nedokázala ho oslovovat jménem, byl jen Uchiha, jeden z velkého a rozvětveného klanu zvučného jména. Otec málem skákal radostí, i když před ní svoje nadšení nedával tolik najevo. Dokázala rozeznat v otcových očí plaménky štěstí - pokud vůbec dokázal cítit štěstí - celý ten měsíc, kdy ji chystal do Listové.
Stačilo se chovat vznešeně, tupě a dokonale. A pak bude všechno v pořádku, přesně jak to řekl otec.
Kdyby mohla, vyškrábala by mu ta jeho spokojená prasečí očka.
A bylo by všechno v pořádku.
Uchiha se nehýbal, jen seděl a civěl na bílou zeď. Nezáleželo jí, na co myslí. Uchihové musí být vážně zoufalí a buď tenhle mladíček nemá až takovou vůli, kterou by u něho odhadovala, nebo…
Nebo musel držet hubu a krok, ano.
Hezký Uchiha bude držet hubu i krok, ale za zavřené dveře jejich ložnice nikdo neuvidí. Co se stane tam? Takhle arogantní a pěkný chlap už musel nějakou ženu ve svém zkušeném shinobi (je to zabiják, bacha na to, zlatíčko!) životě potkat. Poznat. I tady na něho určitě myslí polovina ženské populace vesnice. A on by byl hloupý, kdyby takového zájmu nevyužíval.
Teprve tahle myšlenka ji donutila nepatrně skousnout si spodní ret. Pokud mají ostatní zájem a on jej vyslyší, tak pak by nemusel… vůbec by nemusel… s ní.
A to je chyba, zlatíčko.
Spát s ní. Mirae se zakousla usilovněji. Okada její pitomé úsměvy prohlédnout nedokázal, ale to bylo v oparu štěstí, že se o něj zajímá tak pěkná a mladá žena. Mirae ještě nezažila, aby muž odmítl šťavnaté sousto, které na něho mává ze zlatého podnosu a on na něho má výsadní právo, ale slyšela, že někdy muž dokáže prohlédnout hranou iluzi. Dokáže vycítit nezájem, a pokud má možnost, obrátí se jinam.
Co když si nebude chtít splnit ani povinnost.
V Mirae to zařvalo. Pokud to dokáže obyčejný chlap, co pak cvičený Uchiha se svým ostřížím zrakem?
Neuměla si představit, že by svého budoucího manžela musela svádět, to nikdy v plánu nebylo. Plán byl Okada, tlusté ruce, pleskající břicho a zápach, ne tenhle hezoun se zástupem fanynek za zády. Každá, která promluví upřímněji než ona, bude lákavější.
Může vsázet jedině na svoji krásu a Uchihovu povrchnost, či dokonce cítěnou povinnost. Doufat v tvrdší dohled vůdce Fugaka. Třeba je Uchihovi všechno úplně jedno; ona, jiné ženy, třeba na nikom nezáleží a on půjde po cestě, jaké má. Obezřetně studovala jeho rysy. Nevypadá, že by se ptal, když něco chce. Prostě jde a vezme si, co mu má dle jeho nároků patřit.
Ona mu bude také patřit; alespoň v to pevně doufá a kdesi v koutku mysli se jí výsměšně ozývá, že je blázen.
Podvědomě zatnula ruce v pěst, až jí zbělely klouby. Snad ten nepatrný pohyb ho donutil na ni pohlédnout a střetnout se očima. Tohle nevydržela; trhla s sebou v tu samou chvíli, kdy se On nadechl a někdo otevřel dveře.
Byli zachráněni a odsouzeni zároveň.

Následující část: 4/ Divadlo pro hyeny 1/2
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama