Hlasy; 2/ Než smažeme hranice a vytvoříme nové 1/2

16. dubna 2016 v 22:41 | Akumakirei |  Povídka Hlasy

1.

Dohlížet na práce věnované svému budoucímu domu a nemyslet přitom na ubíhající týdny nebyl úkol, s kterým se Sasuke vyrovnával rád. Otcovo slovo platilo. Hned druhý den najal dělníky a začal přestavovat nepoužívané křídlo hlavní budovy. Pod rukama dělníků rostlo zázemí hodné druhorozeného syna vůdce klanu. Mikoto se spolu se snachou nadchly pro výzdobu a vybíraly vhodný nábytek s doplňky. Skříňky v kuchyni se naplnily novým nádobím, truhly v ložnicích ložním prádlem. Do knihovny v obývacím pokoji Sasuke přenesl ze staré ložnice skromnou sbírku svých knih.
Jak čas ubíhal, práce bylo méně a méně. Až utichla úplně.
Do svatby zbývaly dva týdny.
Čas od času navštívil Sakuru. Její prvotní reakce byla děsivá; po zjištění domluveného sňatku se div nezbláznila a prosila Sasukeho, ať otce ještě přemluví.
Sasuke jí řekl, že je blázen, pokud si myslí, že něco takového nezkoušel.
Druhá reakce byla ještě horší. Prosila, aby si vzal ji.
Týden a půl k ní nepřišel.

Chodit k Sakuře bylo uvolňující, protože už přesně věděla, co od ní čeká. Neměl rád dlouhé proslovy ani nesmyslná gesta lásky, která z jeho strany k ní neexistovala. Sakura se rozhodla smířit se s tím, co jí nabízel.
Sasuke to hodnotil jako rozumné rozhodnutí.
Dokud nevěděla o jeho chystané svatbě, dalo se s ní spolupracovat. Po oficiálním oznámení ve vesnici většina žen zešílela. Pokud dřív bylo procházet se po vesnici peklem, teď se vycházky změnily na očistec. Sakura nebyla jediná nabízející mu sebe jako mnohem lepší partii. Jako jediná však pochopila, že buď zmlkne a poddá se, nebo o něho přijde.
Zmlknout bylo jednoduší.
Ještě něco málo přes týden, než pozná svoji budoucí manželku. Sasuke neplánoval mrhat časem.

2.

Dům klanu Tokutaro se topil ve slunečním svitu. Pro znalé metod domácího pána se však i ve zlatavých paprscích odíval do černého pohřebního hávu, který nikdy neodkládal. Zdi prokládané šedým kamenem a tmavým dřevem, poklidný šelest v korunách blízkých stromů; krásné zelené lístky chvějící se ve větru, sem tam nějaký tiše dopadající v nepravidelných spirálách na zem. Nadechněte se nad hladinou a vejděte, vcházíte do domu smrti. Kéž vám dech vydrží až do odchodu.
"Sestři!"
Mirae mířící k zavřeným dveřím na konci pavlače se zastavila a ohlédla za sebe; jak čekala, Tamae k ní lehkovážně běžela s vyhrnutými sukněmi a nebrala ohled na etiketu. Vidět ji Warashi, dlouho by si její malá sestřička nesedla.
"Tamae, tolikrát jsem ti říkala, že nesmíš -"
"Sestři, přijel ten slizoun!" vyhrkla udýchaně Tamae a zastavila se vedle starší sestry.
Mirae zamrazilo. "Okada přijel?" zeptala se ostře. To přece nebylo možné. Otec výslovně pár dní po jejich rozhovoru slíbil, že nebude svého drahéhopřítele mučit pohledem na něco, co nemůže mít - a následující chaotický čas ho nepozve na návštěvu. Mirae zlostí zaryla zuby do spodního rtu, až s sebou bolestí trhla. Zase lhal!
"Ano, otec se s ním zrovna uvítal a šli spolu do pracovny. Máme se přichystat k večeři, představ si, je na ni pozvaný i on," zasténala odporem Tamae a Mirae sevřela dlaně v pěst; dlouhé nehty se jí zaryly do masa.
"Ten bastard," sykla podrážděně. Buď si otec rozmyslel svatbu s Uchihou a radostně jí teď oznámí své rozhodnutí, nebo - což se jí zdálo pravděpodobnější, protože výbava se chystala do Listové - ji chce naposledy postrašit. Podívej se, cos mohla mít, co bys ustála a co dám tvé naivní sestřičce. Přešla k dřevěnému zábradlí a zlostně do něho uhodila pěstmi. Krysa, jen podlá krysa!
"Sestři?" ozvalo se za ní váhavě.
Mirae se zhluboka nadechla a otočila se k nejisté sestře. Tamae, její krásná a malá Tamae. Maličký výrostek slibující oslnivost svýma modrýma očima v bílém obličeji a hustými hnědými vlasy splývajících v dlouhých copech po zádech. Usměvavá a hřejivá Tamae, nechápající otcovu krutost a stále vypadávající z jeho pravidel.
A rozběsněný Warashi šílející nad nevinností a bláhovostí své třetí dcery.
Ať jí zasadil, kolik chtěl ran, Tamae vždycky s úsměvem vstala a všem zopakovala, že je v pořádku. Mirae se dělalo z jejích návštěv v otcově pracovně pravidelně nevolno. Záviděla mladší sestře její neutuchající optimismus a víru v lepší dny. Když si prohlížela Tamaeinu tvář, viděla v ní sebe - sebe takovou, jakou by mohla a snad i chtěla být, takovou, jakou si nemohla nikdy dovolit být. Tamae a její bezstarostnost, Mirae a její únava z dozoru. Vždycky to tak bylo.
Zachraň ji!
Vždycky to tak mělo být. Ne, Okada nesmí dostat i Tamae, protože by s ní dostal i ji. Dostal by obě a zabil by obě.
"Jsem v pořádku," usmála se Mirae a jemně pohladila sestru po vlasech. "Dneska to snad bude naposled takové, ano, zlatíčko? Hlavně se žádná z nás nesmí omluvit, rozumíš? Dohlédni prosím na Orino a Sumi, ať se vhodně obléknou a chovají se slušně. Hlavně ty, ty musíš vypadat klidně a nevšímej si ničeho, co otec řekne, ano?" chytila Tamae za ramena a upřeně jí hleděla do očí. "Ať řekne cokoliv, budeš souhlasit nebo mlčet, jenom žádný vzdor. Vůbec na sebe neupozorňuj, chápeš mě?"
"Chápu, chápu," přikývla Tamae otráveně a smetla si sestřiny ruce z ramen. "Vždyť tu nevečeří poprvé, tak proč ty cavyky kolem?"
Mirae se zamračila. "Dávej si pozor na jazyk, Tamae," odsekla naštvaně. "Já se tě snažím chránit, tak si zbytečně nepřitěžuj, slyšet tě otec, je s námi konec. Dneska je všechno nebezpečné, prostě si to uvědom a chovej se, jak jsem ti řekla. Víc řešit nemusíš."
"Děje se něco, sestři?"
Tamaeiny oči byly stejné jako její, když je pečlivě zkoumala. Tmavě modré a hluboké. Většinu času rozmarné díky Tamaeině bezbřehé naivitě, ale teď vyděšené a nejisté - takové, na jaké hleděla každé ráno do zrcadla. Znala je ze své vlastní tváře a nechtěla je vidět v nikom jiném.
"Mirae?"
Hledět do Tamaeiných očí, tak nesnesitelně podobným jejím, a nemoci se nadechnout. Mirae se topila při pohledu do svých vlastních očí. Hledět na svoji kopii a žít skrze ji. Na to jediné teď může ve své situaci přistoupit. K tomu jedinému je určena. Popadla Tamae kolem ramen a na okamžik ji přitiskla k sobě.
Jestli byl kdy svět spravedlivý, je to teď. V tuhle chvíli, v tenhle moment, kdy dokáže poprvé ve svém životě ochránit milovanou sestru.
Tamae musí být šťastná.
Musí být šťastná za ni.
"Nic se neděje, zlatíčko," pousmála se svým nacvičeným úsměvem. Úsměv pro všechny otcovy milované hodnostáře. "Jenom bych dnes nerada otce nějak popichovala."
"Má to co dělat s tvým zasnoubením? Jdeš přece do Listové, ne?" zamračila se tentokrát Tamae.
Mirae odvrátila tvář. "Možná ano, možná mi chce Okada jen poblahopřát k zásnubám," zalhala tiše.
"Heh, to nevím, jestli dostane přes pusu," zasmála se Tamae pobaveně. "Vždyť si myslel na Kanu a málem ho kleplo, když odešla!"
"Cože?" Mirae sestřina reakce udivila.
"No jistě, Okada chtěl přece Kanu, proto tu vždycky tak brousil," zopakovala Tamae přesvědčeně.
Mirae si prsty stiskla kořen nosu, aby zabránila hlasitému povzdechu. Ne, přesně tak to nebylo, to jen Tamae nikdy nic nepochopila správně. "Máš pravdu," odpověděla tiše.
"Tak vidíš. Už jsem se začínala bát, že bude chtít tebe!" vyhrkla maličká spěšně, čímž znovu upoutala Miraeinu pozornost.
"Co?"
"No že by chtěl tebe, to by byla věc, že! Ale nakonec jdeš do Listové a tam je prý moc krásně, někdy bych se tam ráda podívala. Těšíš se tam vůbec?" podívala se Tamae zkoumavě na starší sestru.
Mirae prázdně hleděla do Tamaeina obličeje a netušila, co odpovědět. Kdyby tu byla Kana, všechno by bylo snazší. Vždycky si navzájem svěřovaly svá tajemství, své postřehy i domněnky. Kana věděla, co si Mirae myslí o Okadovi a jak je to mezi nimi doopravdy. Kana by pochopila, proč se jí nechce do neznámé vesnice za neznámým mužem, zatímco tu nechá Tamae a Okadovy prozatím prázdné ruce. Ano, Kana by pochopila, Tamae ne. Bylo nepsaným pravidlem neříkat nic mladším sestrám. Jenže Kana odešla, Mirae rovněž půjde a Tamae je příliš impulzivní a mladá.
Brzo se stane nejstarší sestrou ona, pomáhejte jí bohové.
"Moc se tam těším," odpověděla přesvědčivě a v zátylku ji zamrazilo. Lhala sestře; sem tam jí lhaly všechny, ale nikdy ne tolik, nikdy na ni nepoužívala stejné metody jako na otce a otcovy známé. "Taky jsem slyšela, že je tam pěkně. Třeba bys za mnou mohla někdy přijet, co myslíš?" věnovala sestře stejný úsměv jako tolikrát předtím Okadovi.
Procvičuješ se na vlastní sestře, bestie se procvičuje na vlastní milované sestře.
"Jistě," zasmála se znovu Tamae a vykasala si sukně. Tentokrát ji Mirae nenapomínala, jen se dívala, jak její mladší sestra běží dlouhou pavlačí zpět. Hra začala. Hra začala mnohem dříve, než Mirae očekávala. Rozestavte židle a srovnejte si čas!

3.

Dlouhý nízký stůl s tmavou dřevěnou deskou a spoustou zbytečných míst k sezení. Kanino místo bez okolků zasedl páchnoucí špalek. Mirae se pod jeho prasečíma očkama vždy zvedal žaludek, tentokrát však více než jindy. Tady ho máš a koukej, jak je odporný, jaký odér se z něho táhne a jak se Tamae od něho zhnuseně odvrací. Warashiho záměr byl zřejmý, když posadil Mirae naproti monstru a Tamae po jeho boku. Vidíš, co se stane, když mě zklameš. Ach ano, Warashi se pojistil.
Nenápadně stočila pohled na otce sedícího v čele stolu a jeho spokojený úsměv. Okada nepřijel jen tak, nepřijel na zdvořilostní návštěvu dobrovolně, ale jen díky Warashiho pozvání. Mirae měla jasno. Okadovo místo naproti a přímý výhled na něj měly zaručit poslušnost dcerušky u významného klanu.
Kdyby se Mirae nezabývala zneklidněným žaludkem, možná by ji otcova péče i dojímala.
Hleděla na znechucenou sestru, Okadovy potící se ruce na stole, otcovy potěšené oči i matčinu skloněnou hlavu. Stačilo by odstranit Warashiho a všechny by vydechly; Okada zmizel a ženy se mohly vyjádřit. Kdo dal těmhle dvěma hajzlům právo vládnout?
"Mirae-san snad nechutná," ozval se úlisný hlas odnaproti a Mirae se napjala. Ne, to nebyl strach, vůbec žádný strach o ni. To byl vztek. Nejradši by vstala a rozbila nejtěžší keramickou mísu o jeho lesknoucí se hlavu.
"Okada-san se mýlí, chutná," usmála se sladce a nabrala si z nejbližší misky na talíř. "Jen jsem se zamyslela, co bych měla ochutnat jako další," pokývala hlavou a věnovala mu pohled bezelstných očí.
Slizák se zakuckal a Warashi se nadechl. Ne.
Neskočí jí do toho.
"Měl jste už masové takoyaki? Jsou opravdu výborné," nabrala rychle několik plněných kuliček na malý talířek a podala je přes stůl plešounovi. Zaleskla se mu očka a viděli to oba - Mirae i Warashi.
"Děkuji, Mirae-san, jste velmi milá," zavrněl Okada blahem a pokusil se talířek vzít tak, aby se jí přitom dotknul. Neuhnula, jen se dál sladce usmívala a nechala si jeho mokrými prsty přejet přes hedvábnou kůži na ruce. Potěšeně pozorovala, jak se Okada rozpačitě zavrtěl a jeho tvář se o trochu více opotila. Čekal, že ucukne a ona ho překvapila. Takhle bude zase myslet jen na ni, ne na Tamae.
Otevřeně se podívala na otce a zaklesla se do jeho šedých očí. Ještě pořád má možnost se rozmyslet a ona si ten funící balvan okamžitě dobrovolně vezme. Ještě pořád je chvilka času zaměnit nevěsty, dovzdělat Tamae, cokoliv. Prosím, cokoliv.
"To máte pravdu, drahý příteli," rozhovořil se Warashi, "má dcera je milá, až tolik, že nám její milé způsoby budou chybět, že, Rie?" obrátil se na mlčící manželku. Rie sklonila hlavu níž. "Už jsem vám říkal, že se s ní bohužel budeme muset za několik týdnů rozloučit," zvedl kalíšek se saké a pokynul s ním směrem k dceři ve znamení přípitku. Mirae se jen nerada jemně uklonila.
"Nezapomněl jsem," zamumlal Okada rozmrzele.
"Ano, vy a vaše skvělá paměť, příteli," věnoval Warashi další pomyslný přípitek Okadovi. "Dcera se zabydlí v nádherné Listové. Přiznám se, že se na náš výlet už těším, bohužel ostatní dcery se ho nezúčastní," usmál se Warashi spokojeně a vypil svůj kalíšek. Rie mu ihned přičinlivě dolila. Služebnictva bylo dost, ale nikdy není od věci, když vám saké dolévá vaše vlastní krásná žena před mužem, kterému chcete vrazit vaši vlastní krásnou dceru.
Hajzl, opakovala si v duchu Mirae. Kdyby ti dva spolu měli soupeřit, otec by možná i první příčku vyhrál. Zbortil celé její snažení a znovu upozornil na to, že odejde - zatímco sestra zůstane.
Jenže Okada se nezachytil na háčku tolik, jak by si Warashi představoval. "Ano, slyšel jsem, že Listová je nádherná vesnice," souhlasil drahýpřítel neochotně, "nikdy jsem však neměl to štěstí ji navštívit. Ať se vám v novém domově líbí, Mirae-san," kývl hlavou a Mirae kývnutí zopakovala.
"Děkuji, Okado-san."
"Nepochybuji, že se dcera do svého nového hnízdečka zamiluje, že?" zašklebil se Warashi na Mirae.
"Dozajista se mi tam bude líbit, otče," hlesla tiše, "vždyť jsi určitě vybíral dle svého nejlepšího úsudku."
Warashiho oči ztvrdly. "To ano, Mirae, to jsem vybíral," zasyčel a celý stůl obestřelo chladno.
Okada nechápavě zamrkal svými prasečími očky, protože nechápal důvod tohoto ochlazení konverzace. Rie rychle Warashimu přilila další dávku saké, zatímco sestry se raději upínaly k jídlu. Tamae měla mlčet, tak mlčela; tohle dokázala pochopit.
Mirae hleděla pevně svému otci do očí. "Děkuji, že jsi věnoval mé osobě tolik starostí," usmála se a naznačila poklonu.
Warashiho oči zkameněly ještě víc.
"Opravdu, tak milá dcera radost pohledět," hýkl nervózně Okada a Warashiho studená pozornost se přesunula na drahéhopřítele.
"Jistě," odpověděl otec a vylil do sebe znovu celý kalíšek saké. "To se jen tak nevidí."
Stůl chvíli setrval v mlčení.
Okada se naklonil nad talíř, lysina na hlavě zableskla na světle; a Mirae pozorovala, jak její mladší sestra znechuceně sleduje padající kapky potu z Okadových rukou do bělostného talíře. Tamae se při svém přihlížení neovladatelně otřásla. Koukej, jak se peče blahem nad mísou žrádla. V Mirae narostlo její odhodlání do mnohem větších rozměrů. Hru vyhraje ona, i kdyby ji to mělo zabít.
"Stále doufám, že Tamae nám dokáže tuto díru alespoň trochu zaplnit," protrhl ticho Warashi.
Výměna pohledů by se pro nezúčastněného stala velkým pobavením. Zatímco Rie sklonila hlavu níž mezi ramena a neodlepila zraky od stolu, Warashiho oči vítězoslavně putovaly k Okadovi. Okada ovšem pohled neopětoval, hleděl na Mirae. Na Mirae v tu chvíli zírala i další osoba, její malá sestřička Tamae, která netušila, co by měla odpovědět a hledala u sestry podporu. Řídila se pravidly a tím, co dnes sestře odpoledne slíbila. Jenže Mirae nenávistně očima probodávala otcovu tvář.
Orino se Sumi situaci nechápaly, proto sobě navzájem věnovaly rozpačité mrknutí.
V Mirae se pral vztek se strachem. Svrhnout na otce celý dům, pohřbít ho pod troskami, šedou sutí a černou pálenou střechou, vytáhnout všechny sestry ven, popadnout za ruce a tahat, tahat, dokud všechny nebudou venku, dokud se všechny nenadechnou, dokud Okada nezmizí za kopci a ze všeho zlého se nestane jen rozmazaná šmouha čehosi tmavého, co je kdysi všechny mučilo. Chňapnout a táhnout, jedna ven, druhá, třetí, nezapomenout i na stále plačící matku a pak prostě kopnout, kopnout do domu a on by se zřítil jako pečlivě poskládané karty na stole, jako domino při hře, jako jako…
"Bez Mirae-san tu bude smutno."
Jenže Okada stále nereagoval na hozený háček, což Warashi znechuceně doplnil novou dávkou saké a Mirae povolilo napětí v ramenou. Tomu smrdutému skunkovi se nějakým zázrakem líbila více ona a on se ještě nemohl smířit s prohrou. Tamae prozatím byla pro něho zapomenuta.

Předchozí část: 1/ Dítě jako obchod; Ona
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama