Únor 2016

Ve snech a v pokoji

12. února 2016 v 2:02 | Akumakirei |  Experimentální poezie

Potkali jsme se v pokoji;
světlém a tmavém
dusivém a spavém
Přecházel jsi
sem a tam
tam a sem
sem a zpět
- jak se jen
točí bláznům svět.
Nadechla jsem se
v našem pokoji.

Bylo mi

7. února 2016 v 1:05 | Akumakirei |  Experimentální poezie
Bylo mi prázdno,
když se svět hřál;
sluneční paprsky
- a plný sál
křičících lidí.
Bylo tam prázdno
a uvnitř mě
se vytvořil hnus.

Co nás spojuje

4. února 2016 v 12:48 | Akumakirei |  Na téma Naruto
Najdi nás
Krčil se v tmavé místnosti nad osobou jednoho z těch feudálních kašparů a drtil mezi zuby nadávky.
Klidný člověk! On je přece klidný člověk - jen ne dnes, ne tady.
Venku znovu zadunělo a země se otřásla. Rád zemře, jak slíbil; za svoji vesnici, za ochranu potřebných, za lepší svět. Rád, ale nikdy ne jako krysa schovaná v smrdutém kanálu bez možnosti rozhřešení.
Nikdy bez pohledu na volné nebe.
Nosná zeď popraskala a Genma vytáhl feudála tajnými dveřmi z domu. Studený vítr ho uhodil do tváře, on se však konečně blaženě nadechnul.
Jestli má skončit, skončí, ale nikdy ne bez něho.

Pohřbi nás
Kdyby mohlo nebe promluvit, co by řeklo? Co by sakra řeklo? Raidō nevěděl. Svíral v rukou krví promočený cár vesty; to poslední, co z jeho kamaráda po výbuchu zbylo, a v hlavě měl prázdno. Už nezáleží na nesmyslných povýšeních, nezáleží na trofejích ani na vyhrání té zatracené války. Po ní nic nebude.
Po ní nikdo drahý nebude.
Raidō stiskl zakrvácený hadr a zařval; zoufale, z plných plic. Nebe se mělo rozevřít a spadnout, těžce, v kusech na všechny zbylé a milosrdně je pohřbít v jejich ztracených iluzích. Nebe mělo řvát spolu s ním a vykupovat.
On řval. Nebe se odmlčelo.

Zvíře ve mně

2. února 2016 v 18:47 | Akumakirei |  Tak spaste naše duše
Ozývá se každý den. Je jako hlad, který nejde utišit, nejde nasytit. Řve. Řve, a chce být slyšena, chce poutat pozornost. Chce ubližovat. Tak, jako bodá mě, chce bodat ostatní. Ať to slyší. Ať to cítí. Tisíce skleněných jehel pod kůží.
Nenávidí mé herecké umění. Nenávidí předstírané úsměvy, zdvořilý zájem. Těší ji bezmoc. Otupělost. Milovaná lhostejnost. Teprve pak je mírně spokojena.
Řve svoji bolest lidem do obličejů. Za mojí maskou úsměvů řve, kroutí se, svíjí v křečích, ubližuje. Ubližuje těm před sebou. Pase se jejich bezmocí, bolestí, šílenstvím. Zdvíhá ruku a bodá, znovu a znovu. Bodá.
Chce slyšet jejich bolest. Utrpení. Potřebuje jejich utrpení, ztrhané obličeje, zoufalství.