Prosinec 2015

Měli bychom se nechat jít

28. prosince 2015 v 22:38 | Akumakirei |  Tak spaste naše duše
Poznámka na okraj: Tak dlouho už to mám rozepsané! Několik let. Ale asi to potřebovalo dozrát; správně vyzrát na tu dobrou teplotu a lepší stav. Jsem za to ráda. A hlavně mě to moc bavilo psát; zase jsem cítila po dlouhé době ten hlad, který nedovoluje odejít, opustit to nedovařené, a žádá si dokončení. Tak snad se bude líbit. Zase jedna ze sbírky Spaste naše duše. Asi nejdelší!
Po tak dlouhé době... až mě jímá nostalgie. Teď si jen musím sesbírat všechny své vytrhané vlasy.

Věnováno Sayoko

Měli bychom se nechat jít

Byl vysoký. Statný, mladý s širokými rameny. Žena si jej po očku prohlížela; všimla si ho, už když vešel. Krátké hnědé vlasy, nedbale pročesané rukou, a chladné modré oči. Ach, ty oči! Jen ledově přejely přes ni i ostatní, když si lhostejně prohlížely neuspořádaný a špinavý vnitřek zaprášené hospody. Žena z výrazu neznámého poznala, že nemá ani cenu se snažit. Takoví jako on jen tak nezměknou před někým jako ona.
Ale škoda těch očí a ramen…

Strach se znovu nezúčastněně rozhlédl kolem. Jakási žena na něho celou dobu zírala, ale takových pohledů od žen sklízel každý den spoustu. Neměl zájem o žádnou z davu svého fanouškovského klubu.
Neznal větší otravy.
Pomalu se pokusil probít si cestu hloučkem mladých lidí k pultu. Všichni dnes slavili jakýsi svátek a chovali se jako stádo podnapilých slonů. Jejich veselí Strach upřímně nechápal. Nechtěl pochopit.
Nechtěl se zajímat.
Jedinou jeho pozornost budil dlouhý šedý plášť, který se mu zachytával o šťastné lidi a nutil ho často zastavovat. Už dávno si měl pořídit něco modernějšího.
Jenže Rozum trval na jejich pláštích jako nějakých potrhlých insigniích. K čertu s ním.

Mise: nepodpálit stromeček!

24. prosince 2015 v 16:12 | Akumakirei |  Blog
Pro všechny, kteří sem ještě zabloudí a občas si i něco přečtou.
Krásné a veselé Vánoce :) Je to tak trochu ohrané, ale myslím, že tyhle svátky (a hlavně setkávání se s rodinou, která je od vás mnohdy mnohem dál, než by si člověk přál) mají něco do sebe. Pro mě osobně je to nejoblíbenější doba v roce.

A když už jsme v tom prosinci, 17. prosince měl blog výročí založení. Tak pro připomínku, že tu straším už od roku 2007! ^^

V listopadu a prosinci jsem se pokusila alespoň trochu to tu oživit pár pracemi, ať už starými či novými. Ještě nějaké z toho pomyslného šuplíku vyhrabat dokážu, ještě pár by se jich tu mohlo objevit. Mám i nápad na "článek", který bych chtěla sepsat, a dokonce mám rozepsané i dvě věci do Tak spaste naše duše.
Zjistila jsem, že na mě (nebo spíš moji múzu) velmi pozitivně působí Sayoko - a nenápadně mě tlačí dál. Se svým obrovských nadšením do psaní dokázala strhnout i moji osobu. Za to ti moc děkuju.
A tak píšu. Tajně do šuplíku jednu (pitomou, neuměleckou, strašnou) kravinu na Naruta, co jsem kdysi rozepsala a nedopsala. Znovu se na ní učím psát. Za dva dny; spíš noc a pár hodin k tomu, jsem napsala přes deset stran. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží xD Ale i tak ji neplánuju zveřejnit, snad jen možná tady, tak trochu skrytě, a možná ani to ne... Teď jen doufám, že ji dopíšu. A moc si užívám, jak mě její psaní baví :) Připomíná mi Píseň, alespoň tím vyzněním, atmosférou psaní. Asi proto mě tak baví. Takže... snad!

Těm, kteří píší, přeji do nového roku neutuchající proud inspirace a stálý dohled múzy. Těm, kteří čtou, přeji dostatek přísunu dobrého čtiva. A hlavně všem spoustu štěstí a zdraví :)

A žádné ztracené/nenalezitelné dárky!
Aku

S očima dokořán

10. prosince 2015 v 1:47 | Akumakirei |  Experimentální poezie
Roky staré a schválně jen tupé veršování, které jsem kdysi stvořila jako... popíchnutí, vtip. Dávám ji sem kvůli té první - tomu snad ani nejde říkat strofa. Byl to experiment spíš k vyvolání reakce u jistých lidí na bývalé škole, ani ne tak k ukázce, co čeština vydrží (jako vždy; vydrží hodně, chudák).


S očima dokořán
Tiše a koketně,
útrpně, vesele,
krčí se v rohu,
jak stádo slonů
dupe mi nad hlavou,
povídá: "nemohou."
Pomalu, pozvolna,
pokládám do klína
srdcovou královnu,
protože nemohu.

Proč nejsou lidé jako ty?

3. prosince 2015 v 17:09 | Akumakirei |  Experimentální poezie
Přečetla jsem Bradburyho
A ani nevím, jestli jsem jeho jméno správně napsala
Přečetla jsem Hrubína
A nevím, jestli jsem rozumněla
Čtu Fitzgeralda
Snad až příliš dlouho
A nevím, jestli někdy dojdu konce
Jestli dokážu přijmout Gatsbyho vinu
Vinu všech, které oslepilo okolí
Poslouchat Elvise
A ptát se, jaká bude vlastní romance
Jestli neskončí křídlovkou
hozenou do hrobu

Útržky [2.]

1. prosince 2015 v 1:03 | Akumakirei |  Experimentální poezie
Opět ze starých útržků. Poznáte, o koho se jedná v čísle 5?

[1]
Plápolavě skrze mříže
kloužou představy níž a níže
proti směru hodinových ručiček.

[2]
Padá sníh a my tiše bavíme se mezi stromy,
sníme každý sám, že příště to bude naopak.

[3]
Připojte trubky,
jedno je míra, nezáleží na tvaru,
jen délka je nutná - co nejdál ať vedou ode mě.
Připojte je, beze strachu,
na tu moji třeštící hlavu.
A prosím vás, neříkejte nikomu, kam ústí
_______________________Už tak je příliš bolavých duší