Útržky [1.]

27. listopadu 2015 v 0:41 | Akumakirei |  Experimentální poezie
Psala jsem to už u nedávno vydaného Je po všem i u Slečny bez slunce; "Jinak mě napadlo (ano, žiju), že bych sem nastrkala nějaké staré věci - třeba i jen kousky ex-poezie, kde vím, že ji ani nemám schopnost dopsat. Právě aby bylo vidět, že žiju (a nějak jsem žila)."
Tohle je ještě z dob tak před 3-4 lety a jde opravdu jen o útržky. Narazila jsem na to při přenášení složek do nového pc. A tak proč ne s tím sem. Když už jsem to napsala, ať to tu straší, jsou tu mnohem horší věci. A já to tak nějak chci mít pohromadě.

[1]
že uvadáme, když jde hlad
svou písní almužnu vybírat,
to se nám potom zasteskne
po té zrádné bílé koketě.

[2]
Máte mouchy muší nebe?
kdo to z vás ví, ptám se směle.



[3] Zhrzená
Ve mně už začíná, vidíš, ten smutný čas,
kdy žloutnou noviny a poslední lístek spad(l)
a lidé s kapucemi , když zkouší vítr vát…
Ani jedna z nás netuší, proč ji má tak rád.
A tak stále počítáme; jedna, dvě, tři, dál,
my se s tím smíříme, nemějte strach.
A na zřetel skučení vědomí přestáváme brát,
že ona je mé vlastní druhé já.

[4]
Za kouřovým mrakem a za clonou hvězd
míjíme neslyšně zbytky těch
- zbývajících -
měst.
A zkoušíme stavět
a zkoušíme říct;
(možná jen sami sobě)
že vzdušných zámků už netřeba víc.

[5]
Z mála se pomalu stávalo víc,
po vodě plynuli, Těžká a Dříč,
nikdo už nevěděl,
nikdo neznal cíl.
Jenom tak leželi;
svět za zády
a
a nebe pod sebou.

[6]
Říkám ti "naruby" asi tak popáté;
sedávám na cestě do metru zaváté
a šeptám ti; kdybys šla dál,
možná bys našla, co nevím (ni) já sám.

[7]
Jednou tě dopíšu,
má spanilá, proměnná,
jednou tě dopíšu,
na oči připíšu,
jak jsi tenkrát růže sázela
a bílé zuby svítily ti v úsměvu.
Teď bych tě rád povalil do sněhu,
však sněhulák jsem tu já sám.
Ty dlíš šest stop pod zemí.
A tak já jsem tu.
________A ty tam.
________Každý sám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama