Tentokrát bez poznámky

29. listopadu 2015 v 6:39 | Akumakirei |  Aktuálně
Tentokrát bez komentářů u tvorby, čímž se vlastně jen vyhýbám napsání samostatného článku. Jelikož jsem v nedávné době publikovala několik věcí (nové i staré), myslím, že bych sem měla přidat něco mimo "uměleckou" zónu. Je neskutečné, že tento blog ve www-světě straší už skoro osm let, zrovna teď v prosinci by měl slavit výročí. Mrzí mě doba, po kterou jsem nic nepřidávala a nechávala ho ležet jen tak ladem, snad ve snaze, že pak bude úroda mnohem lepší. Jenže téměř žádná není.
Taktéž mě mrzí odpoutání se od mnoha lidí, ztráty krásných kontaktů, z nichž spousta pro mě byla velice důležitá. Přestože jsem to snad ani nikdy nedala znát. Díky veršům od striggy jsem si však uvědomila, že přece jen mi nějaké bohatství v tomto ohledu zůstalo. Vzpomínky. Krásné časy, na které můžu krásně vzpomínat. Tehdy jsem si myslívala, že jsem hodně sama a často řešila pitomosti, žila spíš skrze internetové konverzace než ty z očí do očí a snila spoustu snů. A spousta snů se i splnila; a tehdy přišlo vystřízlivění. Některé věci jsem si představovala až příliš odlišně od skutečnosti. Nebyla jsem bláhová, to ne, spíš neznalá. Asi neznalá lidí ve světě, kde se každý nesnaží najít v sobě i druhých to pěkné.


Teď vím, že jsem sama rozhodně nebyla - bylo kolem mnoho úžasných lidí, ačkoliv je ode mě dělila velká vzdálenost. Byli tu. A já jim nikdy nepoděkovala. V posledních měsících nad těmito časy pořád přemýšlím a zdá se mi, že jsem udělala velkou chybu. Spousta z nich už asi nikdy nepřijde. Ale i tak všem, co tu nějakou chvíli byli od začátku mé internetové působnosti až dodnes, vy budete vědět - děkuju. Ráda na vás všechny vzpomínám.
Jmenovitě třeba na Hope a Seinu, protože mi teď přijde, že jsem jim málo vyjadřovala svůj respekt a svoje díky. Děkuju. Vás dvě jsem chtěla zmínit. Taktéž Niky a Sayu. Díky, že jste mě zase vzali zpět. Ostatní se už snad budou vědět.

Zmiňuju to tu proto, že jsem si chtěla vyřídit rest. Opravdu mě to už nějakou dobu žere. Díky všem těmto lidem jsem dnes, kde jsem, a přestože by to vždycky mohlo být lepší (ach, já toho pokonila a zkazila), jsem vlastně moc ráda a šťastná. (Samozřejmě šťastnější při znovuobjevení všech, ale to už dnes nejde.) A nostalgická.

Několikrát mi na e-mail přišlo upozornění od blog.cz, že jsem do administrativy nevstoupila už několik měsíců a blogu hrozí zrušení. Tehdy jsem vždycky okamžitě nastoupila do pozoru a jala se aktualizovat. Nechtěla jsem, aby mi to tu zmizelo. Přesto jsem nemohla nic přidat - jen jednou jsem se pokoušela uprostřed noci o článek, opravdový příspěvek, který zůstal v Rozepsaných. Jeho část:
"A já jsem zjistila, že nemůžu psát, když jsem šťastná. Nebo mám být šťastná. To je tak pitomé, že? Psávala jsem, protože mi bylo smutno. Hodně smutno a neměla jsem za kým/čím jít. Ale psaní nebylo způsobem, jak se z toho vypsat a postěžovat si, psaní bylo asi způsobem, jak to obejít, něco jako vykopat si druhý tunel, jít chodbou, co je přesně vedle té původní, a dokonce do ní můžete koukat; není tam stěna, jen sklo."
Pořád ho tam mám. Nikdy jsem ho neposlala. Mrzelo mě, jak jsem neschopná vyjádřit se, nebo spíš ukázat, že jsem se prostě změnila a už nedokážu vystupovat tak, jako kdysi, ale nedokázala jsem to.

Hodně jsem se změnila. Už skoro nepíšu, jen rádoby odborné věci do školy a pár kéž by uměleckých větiček do šuplíku. Připadá mi, že jsem zapomněla psát. Cokoliv. Že jsem zapomněla umění vyjadřovat sama sebe v mnohem hmatatelnější podobě, než jsou jen pocity. Dochází mi slova.
Dochází mi už slova i u těch prací do školy (můj obor je skvělý, pořád po nás mimo jiné chtějí psaní kritik).
A proč to tu píšu?
Protože mě to neuvěřitelně štve.

Nechci zapomenout na něco, co jsem kdysi dávno objevila. V čem mě lidé podporovali a věnovali tomu svůj drahocenný čas.

V poslední době, kterou jsem také věnovala pokusu se k některým lidem zase zpět vrátit a dostat se s nimi do kontaktu, jsem si uvědomila, že jsem až příliš řešila formu. Formu všeho, co jsem sem dávala, čím jsem přispívala.
A tak se pokouším dostat něco zpět. A dál. A jinak.

Nejde jen o psaní povídek, fanfikcí a ex-poezie. Jde o vyjádření sebe sama. Že jsem zapomněla na sebe sama.

Abyste pochopili význam; někdy roku 2012 to zřejmě začalo. Až příliš rádoby štěstí, o které jsem se neuměla podělit. Jde psát cokoliv, když je člověk šťastný? No samozřejmě! Ale já to neuměla. Přesto jsem ještě psala, dodělala jsem Píseň (dodnes jsem na ni hrdá) a šuplíkově pracovala na pár věcech. Byla v kontaktu. Někdy v polovině roku 2013 se to zvrtlo. A pak jsem byla moc šťastná. Šťastná a hrozně slepá.
Vidíte? Už zase přestávám umět psát.
Rok 2014 pro mě znamenal... po všech těch pesimistický věcech, které jsem tu objevila při procházení archivu to ani nechci vyjadřovat, ale celý tento článek má být tečkou za vším. A pokud možno novým začátkem. I kdyby ne tady.
Ale ráda bych tady - alespoň trochu.
Rok 2014 pro mě znamenal děs. Hrůzu. Opravdu jen pár světlých míst a jinak černo. Věřila jsem věcem a bojovala za ně, ale bylo to vyčerpávající. Příšerně vyčerpávající. V prosinci jsem myslela, že je po všem. Že jsem se ztratila už nadobro, že jsem u konce s dechem. Postupem času jsem začínala chápat, jak bláhová jsem kdysi byla a co všechno jsem měla - a zahodila. Na úplném konci toho roku jsem se začala bouřit. A rok 2015 díky tomu znamená mnohem více světla.

Změnila jsem se; našla si spoustu nových zájmů. Jen pořád koukám na Naruta, to je stejné. A když skončila manga, zděsila jsem se, jak dlouhá doba to je. I tady.

Už pár měsíců bojuju, abych se zase našla. Našla svůj hlas. A věřím, že to nakonec dokážu.
Protože už zase začínám dělat bláznoviny jako kdysi. (Pokoj vymalovat nepotřebuje, ani ve tři ráno, ale mé vlasy pod zadek jsem si po sebevědomém nakráčení do kadeřnictví nechala zkrátit k ramenům. Nikdy jsem neměla krátké vlasy!) A beru to jako dobré znamení.

Pro větší smysl všeho; chtěla jsem to sem napsat, i přes vědomí, jak klišoidně a melancholicky (a hůzostrašně) to bude znít. Abych měla ten pomyslný bod, u kterého to buď skončí, nebo se od něj odpíchnu dál.

Při přesouvání starých věcí do nového pc jsem objevila několik překvapivých útržků, které jsem nikdy neměla v úmyslu sem dát. Psala jsem je jen do šuplíku, či někam jinam. Nakonec jsem zatím několik z nich zveřejnila - v první řadě jde o velmi starou Slečnu bez slunce, kterou jsem psala úplně jinam a úplně jinak. A v druhé řadě o pár útržků ex-poezie, ke kterým nejsem ani s lety nic schopná připsat. Jedná se o věci pod tímto článkem, vysvětlovala jsem to u nich v poznámce.
Jenže při psaní poznámek mi přišlo velice líto - a velice nefér - nevysvětlit víc.
I proto tento článek.
Ale jedna z nich je nová! S pesimistickým názvem Je po všem, protože má vystihovat náladu ff, ne mojí. A pro mě obsahuje spoustu naděje - nejen vytvořením, ale i obsahem.

Pokud to půjde a mozek dovolí, ráda bych sem čas od času něco přidala. Teď mám v záloze pár starých věcí a pak snad přijdou nové. A originální. Asi jen originální experimentální poezie. Pokud fanfikce, bude jich velmi málo. (Ale díky za ně a za jejich období!) FFkám odzvonilo, držela jsem se jich příliš dlouho a příliš dlouho jsem se jich neuměla pustit. Přijde mi, že teď už se umím dívat jinak. S formou i bez formy. Jen se to musím naučit zase vyjádřit.

Tentokrát bez poznámky. Jsem ráda, že jsem to dokázala. Teď se ukáže, jestli budu umět postupovat i dál.

Heh, teď jsem si všimla, že Téma týdne na blogu.cz je Naposledy, což celkem vystihuje i situaci tady. Rády bych tu takhle melancholicky tlachala naposledy. A byla už jen veselá (vyjma tvorby, tam mi to nejde).

Aku
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sayoko | 29. listopadu 2015 v 15:55 | Reagovat

Aku... Je těžké najít samu sebe, když jsi ji jednou ztratila, ale já věřím, že to dokážeš! Máš mou plnou podporu. x) A pokud se bude něco dít, neváhej mi to říct, budu se snažit pomoc, i když jsem daleko. Aku, fighting! ^^

2 strigga | 29. listopadu 2015 v 22:48 | Reagovat

Aku, v tomhle je tolik myšlenek, ke kterým bych se ráda vyjádřila, že se k tomu ještě vrátím, až nebudu tak padat na pysk :) tak zatím jen.. četla jsem to! Nejsi tu sama. :)

3 Akumakirei | Web | 30. listopadu 2015 v 16:34 | Reagovat

[1]: Sayu, ty jsi prostě nejlepší!

[2]: Dobře. Jsem ráda, že nejsem, děkuju :)
Ani nevíte, jak jste skvělé!

4 Lee | 14. června 2016 v 16:16 | Reagovat

(Já se omlouvám, že se sem montuji.)
Chci jen říct, že jsem tohle přečetla a některé myšlenky mě dost zaujaly a oslovily. Neznám ještě obtíže života, takže těžko nalézám k takovým článkům slova. Jen... no, obdivuji tě a nemyslím si, že bys kdy mohla zapomenout psát.

5 Akumakirei | 20. srpna 2016 v 18:14 | Reagovat

[4]: Proč by ses omlouvala! Spíš já, že jsem na tvůj komentář přišla až tak pozdě -.-
Děkuju moc za tu podporu, Lee, vážím si jí, hodně jsi mě teď dojala. Hned mám větší sílu ve všem pokračovat ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama