Listopad 2015

Tentokrát bez poznámky

29. listopadu 2015 v 6:39 | Akumakirei |  Aktuálně
Tentokrát bez komentářů u tvorby, čímž se vlastně jen vyhýbám napsání samostatného článku. Jelikož jsem v nedávné době publikovala několik věcí (nové i staré), myslím, že bych sem měla přidat něco mimo "uměleckou" zónu. Je neskutečné, že tento blog ve www-světě straší už skoro osm let, zrovna teď v prosinci by měl slavit výročí. Mrzí mě doba, po kterou jsem nic nepřidávala a nechávala ho ležet jen tak ladem, snad ve snaze, že pak bude úroda mnohem lepší. Jenže téměř žádná není.
Taktéž mě mrzí odpoutání se od mnoha lidí, ztráty krásných kontaktů, z nichž spousta pro mě byla velice důležitá. Přestože jsem to snad ani nikdy nedala znát. Díky veršům od striggy jsem si však uvědomila, že přece jen mi nějaké bohatství v tomto ohledu zůstalo. Vzpomínky. Krásné časy, na které můžu krásně vzpomínat. Tehdy jsem si myslívala, že jsem hodně sama a často řešila pitomosti, žila spíš skrze internetové konverzace než ty z očí do očí a snila spoustu snů. A spousta snů se i splnila; a tehdy přišlo vystřízlivění. Některé věci jsem si představovala až příliš odlišně od skutečnosti. Nebyla jsem bláhová, to ne, spíš neznalá. Asi neznalá lidí ve světě, kde se každý nesnaží najít v sobě i druhých to pěkné.

Útržky [1.]

27. listopadu 2015 v 0:41 | Akumakirei |  Experimentální poezie
Psala jsem to už u nedávno vydaného Je po všem i u Slečny bez slunce; "Jinak mě napadlo (ano, žiju), že bych sem nastrkala nějaké staré věci - třeba i jen kousky ex-poezie, kde vím, že ji ani nemám schopnost dopsat. Právě aby bylo vidět, že žiju (a nějak jsem žila)."
Tohle je ještě z dob tak před 3-4 lety a jde opravdu jen o útržky. Narazila jsem na to při přenášení složek do nového pc. A tak proč ne s tím sem. Když už jsem to napsala, ať to tu straší, jsou tu mnohem horší věci. A já to tak nějak chci mít pohromadě.

[1]
že uvadáme, když jde hlad
svou písní almužnu vybírat,
to se nám potom zasteskne
po té zrádné bílé koketě.

[2]
Máte mouchy muší nebe?
kdo to z vás ví, ptám se směle.

Slečna bez slunce

26. listopadu 2015 v 23:12 | Akumakirei |  Originální tvorba
Upozornění první: Je to hodně staré, asi šest let zpět.

Dobrý den, vítám vás! Že mě neznáte? Ale kdeže. Já znám přece vás, to musí stačit. A vy si za chvíli jistě taky vzpomenete. Sednete si za mnou na lavičku? Aha, radši postojíte. Nemusíte se bát, bába jako já nekouše, už nemám žádný svoje zuby. Jen to, prosím vás, nikde neroztrubujte!
Dnes je krásný den, že? Tak krásný, až mě to donutilo vylézt z baráku a jít se někam podívat. Akorát moje kosti už toho nezvládají tolik jako za mlada, musela jsem si jít odpočinout sem na lavičku. Baví mě pozorovat to hemžení kolem. Támhleten kluk, no vidíte ho přeci, támhleten kluk tedy včera zachránil malou holčičku, co spadla do jezírka. Hrdina, co? A támhle ta ženská, co jí spod kabátu čouhají červené šaty, tak ta před týdnem ukradla stopku v Nikalovský čtvrti. Víte, ona za to nemůže, je nemocná. Má úchylku na červený věci a neodolá, když nějaký takový uvidí.

Je po všem

18. listopadu 2015 v 1:44 | Akumakirei |  Experimentální poezie
Je po všem
- a už kdysi bylo -
jen se to tak neříkalo
Za vidinou klidu, štěstí,
za možnost chodit přímo - se ctí
my bojovali

a umírali