Že

9. června 2013 v 1:26 | Akumakirei |  Experimentální poezie
že držet se za ruce nám bude stačit
pohlédnout na nebe, tiše se mračit
a kývat se ze strany na stranu
tam a zpět
ne,
já už nechci
nechci takový svět


malovat po chodnících žlutavá světélka
těšit se navzájem, že jednou zablikaj
a pak se podívat na duhu nahoře
rozplívající se jak na Rorschachově papíře

začínat prostředkem a skákat na konce
začátky rýsovat jen pro největší lakomce
může se zdát, jak dokonalý je náš svět
svět v krabici od vloček, kde bylo nás pět

jsme si vzdálenější a nechcem si přiznat
že tíží nás na duši druhého vina
že nejsme tak perfektní, jak se nám zdálo
že padá nám na hlavy kočičí zlato

nechci být pořadník na zaprášené polici
strčená do desek a označená na líci
už nejsme Ty - Já na věčné časy do země nezemě
už jsme jen dospělí
bez hádek civíme
tupě a neměnně


Poznámky: U striggy na blogu jsem pod její úžasnou básničku do komentu napsala, že mi pomohla, protože mi připadalo, že zmírnila takový ten pocit přetlaku - to, co jsem vlastně sama nedokázala "vyflusnout" na papír. A teď najednou, po tak dlouhé době ouvej; něco ze mě vylétlo za pár minut. Zas takové nesmělé oťukávání klávesnice. Stejně se mi zdá, že už jsem to zapomněla.

Jo a - vím, že je to Rorschachův test, ne papír! Jsou to ty testy skvrn, kdy se v kaňkách pokoušíte najít nějaký obrázek. Ale Rorschach měl určitě i svůj papír, na kterém si to zkoušel ^^
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama