Srpen 2012

[7.] Na skleničku

24. srpna 2012 v 2:47 | Akumakirei |  Blog
Ahoj lidičky
Chtěla jsem si vyřídit resty, proto jste si mohli všimnout, že jsou konečně zveřejněné všechny díly Písně a je tu i moje stará známá experimentální poezie, kterou jsem napsala v červenci. Když jsem po té době zase přišla na blog a dívala se na modrobílý design s ptáčky, už to nebylo ono. Tak nějak jsem si neuměla představit, že bych sem měla psát článek a on by se objevil v takovém prostředí. Hloupé, že? Vydržel mi rok, rok, aby ukázal, že se lidi opravdu mění, neustále, každou minutu, každou vteřinu. Naštěstí Niky byla tak ochotná, že mi nějaký lay udělá, a taky nesmírně trpělivá, protože jsme nad tím proseděly plné dva dny. Chtěla jsem něco klidného, tlumeného. Nic dramatického, oslňujícího, co jsem měla dřív.

Postavíme domov

17. srpna 2012 v 16:15 | Akumakirei |  Experimentální poezie

Postavíme domov!
slíbili jsme černé noci
Z latěk, hřebíků a trámů -
ze všech šrámů
našich padlých kamarádů


S otevřenými dveřmi,
okny dokořán;
pro nás, je, vás, všechny.


Pro mír spící opodál.

La chanson de la rue - 12/ Rubáš pro slavíka

17. srpna 2012 v 16:04 | Akumakirei |  Povídka La chanson de la rue
Jen pojďte sem, pane, ach, jak jste nesmělý,
pojďte k mé bílé oprýskané posteli.
Nikdo vám nezpíval o jednom pánovi,
jenž srdce slečně dal a neměl na nový.
Takovou, můj pane, držte si od těla -

Vy pláčete, pane? Ne, to jsem nechtěla…

- Hana Hegerová (Milord)


Život je přece krásnej, když jste svými pány. Jdete, rovná cesta, slunce svítí, žádný zatáčky a žádný křoví ani příkop, kam jde sletět. Je jasnej jak facka, ne? Tak proč to tak strašně bolí?

La chanson de la rue - 11/ Čtvrť osamělých žen a příliš malých andílků

17. srpna 2012 v 15:53 | Akumakirei |  Povídka La chanson de la rue
S cizí ženou v cizím pokoji
když jsme jednou tady, tak by nemělo
být tu jinak než-li pěkně veselo.
Proč oba dva teda chcem' zívat až běda?
Jsme jak zašlí svatí v orloji,
já a cizí žena v cizím pokoji...

- Michael Kocáb (S cizí ženou v cizím pokoji)

Spal špatně. Či spíš nespal vůbec. Když se ráno podíval do opatlaného zrcadla, v první chvíli se skoro nepoznal. S kruhy pod očima by se ještě smířil, občas se prostě objevily a mizely až s opravdu dobrým, dlouhým spánkem. Ale ta ztrhaná, bledá tvář nemohla patřit jemu. Ta patřila malému vyděšenému klukovi, který nevěděl, co si sám počít. A ten kluk, ten odešel už před lety. Neměl se nikdy vrátit.
Nesměl se vrátit.
Naplno roztočil kohoutek se studenou vodou a chrstl si notnou dávku do obličeje. Jenže stejně pochyboval, že to vůbec pomůže. Když si otíral tvář odřeným ručníkem, ještě jednou na sebe zašilhal do zrcadla. Ne. Dnes k ní jít nemůže.