Ta dá

12. prosince 2010 v 1:42 | Akumakirei |  Experimentální poezie

Ta dá, ta dá, ta dá da.
Ta dá, ta dá, ta dá da.
Ta dá, ta dá, ta dá, dá, da...

Za kolik bolesti,
a za kolik úsměvů,
padáme do hlubin pitomých
- ach ano, i bláhových -
standartů dnešní doby.


Co z toho,
že nás u srdce bolí.

Jen obdivujeme větrné kreace,
závidíme letadlu místo mezi mraky,
kam sotva dohlédnou naše stále víc
a víc
unavenější zraky.

Snad cestu nám poradí
žlutavá světélka rozsvěcejících se lamp,
snad na mapku vykreslí krásu
a zhoubnost těch ramp
chatrné slávy.

Miláčku, vše je jen
klam
ve tváři bíle nalíčených dam.

~

Chtěl bys být oblohou?
Já byla bych hvězdou,
co spadla do mokré trávy
před šestou hodinou ranní,
kdy už po hvězdách není nikde
ani
- ani nepatrné -
zdání.

Ta dá, ta dá, ta dá, dá, da...

Pokud se vám to zdálo celkem plynoucí a najednou do toho něco vždycky vpadlo, je to tak správně. Byla to jen... pocitová. Možná není dokonalá po nějaké stránce z hlediska formy etc., ale mně... mně se líbí. I když už není čerstvá.
Chtěla jsem vymyslet jiný název, ale... tenhle byl pracovní a nakonec se mi zdál i nejvýstižnější.
Děkuju za přečtení
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Seina | Web | 12. prosince 2010 v 11:55 | Reagovat

Tak tohle byla krása... opět. Mně se také líbí.

2 Nika Caesaris | Web | 12. prosince 2010 v 13:28 | Reagovat

Mně taky :-)

3 Akumakirei | E-mail | Web | 26. prosince 2010 v 22:39 | Reagovat

[1]:[2]:: Děkuji, děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama