Srpen 2010

Ale... jsem to já?

21. srpna 2010 v 16:14 | Akumakirei |  Na téma Naruto
Zhasnula jsem světlo a pokoj se ponořil do tmy. Popaměti jsem zamířila k posteli, prsty několikrát jen naprázdno stiskly prázdno a vzduch, než nahmatly pokrývku. Slyším tvůj klidný dech, tiše oddechuješ. Až si lehnu, automaticky mě obejmeš.
Je to jako vždycky... Lehla jsem si a ty ses ke mně otočil. Přitiskl ses ke mně a pořád tak klidně oddechuješ... Víš, chtěla bych ti něco říct.
Chtěla bych ti říct spoustu věcí.

Co je vlastně čára?!

21. srpna 2010 v 15:48 | Akumakirei |  Aktuálně
Tak jsem si mezi koukáním na mořské panny v televizi (hele, nesmějte se, jo?! O_o") a přebíráním bylinek (smrd...voním jako stará kořenářka) udělala chvilku a jen tak proklikala pár blogů. Říkám upřímně; je lepší se tomu zasmát a ne si zbytečně dělat vrásky.

Když se daří, tak se daří.

18. srpna 2010 v 11:22 | Akumakirei |  Aktuálně
Když to vezmu kolem a kolem, poslední dobou jsem vůbec neměla chuť sem na blog nějaký osobnější článek psát. Vždycky jsem jenom otevřela článek, napsala pár vět, pak stiskla tu mojí oblíbenou šipečku, všechno prostě smazala a zavřela okno.
Jo, je to jako zavřít okno. Aby vám do pokoje nevletěl obtížný hmyz.
Ani vlastně nevím, proč jsem se teď do toho tak najednou dala. Možná popud se někde vyštěkat a neventilovat to na své rodině.

La chanson de la rue - 3/ Ten nervózní a Ta nesmělá

16. srpna 2010 v 23:23 | Akumakirei |  Povídka La chanson de la rue

Hej, asi před hodinou jsem přišel do města.
Rozhlížel jsem se, abych viděl, odkud fouká vítr.
Kde dívky žijou v hollywoodských barácích.
Jsi malá šťastná dáma v zářícím městě,
nebo jen další ztracený anděl... v Městě Noci?
- The Doors (L.A. Woman)

Pozoroval, jak si koketně přehodila nohu přes nohu. Hluboký rozparek jejích šatů poodhalil víc smetanové kůže. Zelené žilky pulzovaly na nártu nohy, která byla uvězněná v tmavě červených, jehlových lodičkách. Lýtko bylo dokonale hladké. Krásně tvarované koleno, jen trochu pokažené vyčnívající kostí. A stehno ztrácející se kdesi pod třpytivými šaty.

La chanson de la rue - 2/ Bang, bang!

10. srpna 2010 v 18:04 | Akumakirei |  Povídka La chanson de la rue

"Neber si pistole do města, synku."
Smál se, políbil svou matku.
A řekl: "Tvůj Billy Joe je muž.
Umím střílet rychle a zpříma jako kdokoliv jiný.
Ale nestřílel bych bez důvodu,
nikoho bych neodprásknul."
Jenže ona křičela, když odjížděl.

- Johnny Cash (Don´t take your guns to town)

"Říkám ti to jasně, ještě jednou a končíš," křičel zanedbaný starý muž na sotva osmnáctiletého kluka.
"Ano, pane," špitl mladík a poníženě vpadl zpět do ošuntělé hospody. Pajzlu. Putiky.
Byl na ni hrozný pohled. Špinavá, často vytřískaná skla oken, v kterých se houpaly potrhané záclony. Omítka se odlupovala od zdi, na mnoha místě prosvítaly červené cihly. Ze střechy spadlo několik tašek (zřejmě už před několika lety) a pokojně se válely nedaleko hlavního vchodu. Nakřivo pověšená cedule se jménem.

La chanson de la rue - 1/ Herec bez publika

4. srpna 2010 v 12:20 | Akumakirei |  Povídka La chanson de la rue

Píseň ulice

Kolik lidí má tajemství, které se nikdo nedozví?

Je spousta věcí, které dokáží změnit život ve vteřině a pak prostě zmizí. Jsou věci, které vám mění život postupně a stejně postupně zase odchází. A jsou věci, které se zahryznou a nepustí.
Do konce života.

Jezdci v bouři
V tomto domě jsme zrozeni.
Do tohoto světa jsme vhozeni.
Jako pes bez kosti,
herec bez publika.
- The Doors (Riders on the storm)