Prodavačky úsměvů; 3. část

8. prosince 2009 v 23:10 | Akumakirei |  Povídka Prodavačky úsměvů
širým chci světem jít přes hory, klestí,

Kuchař se jen podíval na hodinky a zavrtěl hlavou. Co je moc, to je moc. Nemůže jí tolerovat tolik pozdních příchodů. Pohled mu znovu ulpěl na hodinkách, když náhle klaply dveře a dovnitř vpadla udýchaná dívka.
"Emi-"
"Ujela mi tramvaj," vyhrkla první věc na obranu, která ji napadla.
"Ty přece nejezdíš tramvají," zamračil se.
Opřela se o rám dveří a pomalu se vydýchávala.
"Holka, já byl tolerantní až moc. Tohle už nejde. Potřebuju tě tady na minutu a ne že si přijdeš, kdy se ti to hodí. Bohužel jsem nucen dát ti výpověď."


Emi došla slova. Jen na něho němě zírala a hodiny na zdi tikaly. Věděla, že chodila pozdě. Moc pozdě. Ale vždycky jí to procházelo. Tohle opravdu nezvládla.
"Čtyřka chce dneska dvojitou vodu. Nějak se rozšoupl, hoch. Ale je vážně hezkej," vrazila do místnosti servírka a málem porazila dívku.
"Hm, už jsi tu. Děje se něco?" zarazila se a tázavě pohlédla na kuchaře. Ten opět zbrunátněl.
"Vodu! To svět neviděl! Vodu!" ruply mu nervy a začal se hrozivě smát. "Vodu!" vykřikoval hlasitě a popadal se za břicho.
"No nazdar. Číms ho uhranula tentokrát?"
"Sklapni, ty nádhero, a drž zobák," vyjela na Leiko Emi.
"Dávej si pozor na pusinku, holčičko," dožrala se servírka.
"To ty si dávej majzla. Já tu ode dneška nepracuju. Já už potrestaná nebudu," ušklíbla se hrozivě brunetka a zamířila do šatny. Zmatená servírka zůstala v kuchyni sama s nepříčetným kuchařem.

Emi byla rozzuřená jako nikdy předtím. Vztekle vybrala svoji skříňku, domluvila se se šéfem a snažila se dostat co nejrychleji pryč.
Na servírku se ani nepodívala, popadla dvě sklenice vody a vyšla na plac. Prodírala se mezi stoly, až se konečně dostala k tomu, který potřebovala. Třískla s pitím o stůl, voda trochu vyšplíchla, a dala ruce v bok.
"Na dýško kašli, servírka si ho stejně nezaslouží," odpověděla udivenému muži a vydala se k východu. Naruto se vzpamatoval a vyběhl za ní.
"To seš ještě pořád opilá nebo co?" popadl ji za loket a donutil ji zastavit.
Cukla sebou a otočila se. Až se mu zdálo, že musel ucouvnout pod náporem nenávisti vycházející z jejích očí.
"To doufej, že jsem na mol!" odsekla a vytrhla se mu.
"Kam jdeš?"
"Dostala jsem výpověď. A tak jdu domů. Možná." Vydala se rovně podél silnice, ale najednou jako by se v ní něco zlomilo. Opřela se o lampu a začala brečet.
"Emi..."
"Nech mě být. Neznáš mě. Já neznám tebe. Nebudeme se o sebe starat a všechno bude fajn, jo?"
"K tomu mě nedonutíš," usmál se. "Pojď, zvu tě. Zajdem někam do kavárny, bereš?"
Váhavě přikývla. Vzal ji kolem ramen a opatrně ji navedl opačným směrem.

"Čaj bude dobrej na zahřátí," objednal dva šálky a upřeně se na ni zadíval.
"Já myslela, že kavárna je od slova kafe a ne čaj," prohodila ironicky.
"Čaj tu mají taky."
Pokrčila rameny a podívala se z okna.
"Hezký výhled," poznamenal.
"Šedivý město. Nuda," odsekla.
Usmál se. "Tobě se nikdo ničím nezavděčí, co?"
"Někdo jo. Ale to už jsou jenom vzpomínky."
"A ty asi bolej," dodal a kývnutím hlavy poděkoval číšníkovi.
"Překvapivě."
"Sakra, holka, trochu nadšení! Proč jsi pořád tak sarkastická?"
"Protože mi to vyhovuje?" opáčila klidně.
"A tos nikdy nebyla jinačí? Víš, že by mě celkem zajímalo, jak ses chovala jako malá?"
Emi se zarazila. Tuhle ránu pod pás nečekala. "Jinak. A co je ti do toho?!" vyštěkla ostře.
"Hodně je mi do toho. Chci ti pomoct."
"Já se o pomoc neprosím. Zvlášť ne od chlapa, kterýho znám sotva dva dny. Nic o tobě nevím."
"A chceš, abych ti o sobě něco řekl?"
"Možná," zavrčela.
"Tak se ptej. Času je dost," rozvalil se pohodlně na židli.
Přeměřila si ho nedůvěřivým pohledem. "Proč jsi semka přišel? Tohle je nudný město, sice velký, ale nudný."
"Právě proto, že je velký."
"Chceš se tady ztratit? Zapadnout?"
"Taky jsi chtěla?"
"Jo," zavřela oči a sklopila hlavu. Na tohle vzpomínala nerada. Nechtěla se hrabat ve vzpomínkách, nechtěla se hrabat v minulosti. Už ji nevrátí, tak proč se trápit. Přítomnost je tady.
"No vidíš," mrkl na ni.
"Zdání klame. Není to tak lehký."
"Mně se to celkem podařilo. Nikdo mě nehledá."
"A měl by?" Upřela na něho hnědé oči a trochu upila ze svého šálku.
Nevydržel její pohled a odvrátil tvář. "Měl. Možná..."
"Nějaká holka?" zajímala se.
"Ne," usmál se pobaveně. "Možná kdysi, ale teď... Spíš minulost, hříchy, vlastní blbost. To je důvod, proč bych se neměl vracet."
"No, tak ta vlastní blbost září dodnes," odpověděla bez obalu. "Když máš místo, kam se můžeš vrátit, udělej to. Na nic nečekej a jdi."
"A to mi radíš zrovna ty?" zamračil se.
"Jo, hochu, já se nemám kam vracet. Rodiče, ty už nemám, sourozence žádný, přátelé mě opustili a... o lásku jsem přišla. Proto jsem tady. Chtěla jsem něco najít, ale už jsem dávno zapomněla co."
"Tys to teda taky vyhrála," poznamenal nepřítomně.
"Já jsem s tím smířená," ušklíbla se. Venku už se začínalo stmívat. Byli tady dlouho. "Kdysi jsem měla sen. Měla jsem přání. Chtěla jsem malej dům se zahradou a kupu dětí. Kruci, kam se to všechno podělo?"
"Všechno jde, když se chce. Když budeš chtít, splní se to. Jen musíš věřit."
"Věřit? Co zmůže víra? Neudělá ze mě… třeba princeznu."
"Udělá. V duši někoho, kdo tě má rád." Pohlédl na tmavou oblohu za špinavým sklem. Nebyla na ní žádná hvězda. Zářivá světla města je všechny vypudila.
Sledovala jeho pohled. Zase měl pravdu. Uměl číst v lidech, to ona zkoušela nerada. Jemu se to vyplácelo, jí ne.
"Jednou…," zachraptěla a modré oči se přesunuly zpět na ni. Když se do nich podívala, připomínaly jí oblohu za slunečného dne. Kdy tady naposledy svítilo slunce? Kdy ji naposledy zahřály sluneční paprsky? To už je dlouho. Moc dlouho. Dlouho na to, aby si to pamatovala.
"Jednou jsem byla princezna. Ale už je to dávno."
"Zase budeš," ujistil ji.
Poraženě zavrtěla hlavou a prsty si začaly hrát se šálkem na stolku. "Už asi ne," zašeptala. "Už jsem svou velkou chvíli měla. Teď je zase řada na někom jiným."
"Proč by měla?"
"Člověk rád věří v to, po čem touží," vzdychla. "Ale to neznamená, že se to splní." Prsty pustily ouško šálku, zajely do velké kabelky, nahmataly několik studených mincí a položily je na natřenou dřevotřísku.
"Už budu muset jít." Rychle vstala a vyběhla z kavárny. Zmatený muž ani nestačil zareagovat.

Běžela pryč, neohlížela se, nechtěla. Utíkala od něho, protože jí toho tolik připomněl. Její povinnost jít dál. Ne se utopit v sebelítosti a hrané bezmoci. Kdykoliv si mohla sbalit věci a prostě odejít. Pryč, daleko.
Zhroutila se až u stěny ve svém bytě. Brečela, slzy jí brázdily obličej, dopadaly na podlahu a tvořily malé rybníčky. Vztekle si otřela tvář do špinavého rukávu pláště, ale nepomohlo to. Pořád tekly. Bolestivě. Pravdivě.
Zamířila do koupelny, otočila kohoutkem a umyla si červený obličej. Večer musí být přece krásná. Prodává svůj zevnějšek a ten musí vypadat dobře. Jizvy na duši, ty bude řešit, až zase bude sama. Sama se sebou. Ale před zákazníkem musí být vyrovnaná, vtipná. To on určuje míru její spokojenosti. Zákazník, pán. Ona je jen ubohá prodavačka nabízející svůj šarm a neobvyklou krásu.
S odporem sáhla po líčidlech; zvýraznila si černou tužkou oči, rty přejela narůžovělou rtěnkou. Nesrovnalosti ve tváři zapudrovala. Oblékla si tmavě rudé šaty a přes ramena přehodila černý šál. Elegace je důležitá.
Mezitím se trochu setmělo. S bolestí v očích se podívala z okna na zamilovanou dvojici v parku. Taky bývala taková. Schovaná v náruči toho, komu na ní záleželo. Upřímně záleželo. Ten, který na ni myslel; ten, který jí nosil pugéty květin a čekal na ni v mrazu před prací, než jí skončila směna.
Kousla se do rtu, aby jí znovu nevytryskly slzy. Ne, už by jich bylo moc. Zbytečně moc. Má se jít přece dál a nemyslet pořád na minulost. Musí to udělat, i když je to těžký. Musí. Pro sebe i pro něho. Pro Takashiho...
Už otevírala dveře, ale ještě se otočila. Za sebou nechávala ztichlý byt, jako každý večer. Na tváři se jí usadila známá maska. Veškerý cit zmizel, tělo získalo pružnost a ladnost. Oči se proměnily v úzké štěrbinky. Šelma se připravila na lov.

Kráčela městem, pozorovala, jak se za ní muži otáčejí a šuškají si mezi sebou. Byla krásná, to musela uznat. Sudičky jí do kolébky nadělily krásu, herecký talent a jasnou mysl. A taky nešťastný osud.
Vysoké podpatky klapaly na kamenné dlažbě, řetízek na ruce jemně chřestil. Blížila se ke svému cíli, k vysokému mostu u ocelově modré řeky.
Pobaveně se rozhlédla okolo sebe. Dívala se na ty laciné holky, které prodávaly něco víc než ona. Nikdy je nepochopila. Ony musí mít ještě zkaženější a bolavější duši než ona. A to už je co říct.
"Tak kam půjdeme, krásko?"
Prudce se otočila na chlápka za sebou. Ani ho nepostřehla, veškerou svou pozornost soustředila na druhý břeh. Už se chtěla nadechnout a předvést jeden ze svých oslnivých úsměvů, když jí to někdo překazil.
"Vy s ní nepůjdete nikam," ozval se vedle ní nakvašený hlas.
Chlápek jen převalil cigaretu v puse a s mumláním odešel. Jediné, co ještě zaslechla bylo: "Škoda, škoda."
"Vypadni odsud!" vyštěkla popuzeně, když se na blonďatého muže obrátila. Ani to nemusela dělat, věděla, kdo to je.
"Ani mě nehne," odpověděl jí klidně. "Zákazník se přece neodmítá, ne?"
"Udělám výjimku. Vypadni," odsekla naštvaně.
Nepříjemně se zasmál. "Už mě s tím štveš, Emi. Odháníš od sebe lidi. Zbytečně. Ale já se nedám. Tak kam půjdeme, kam obyčejně chodíš?"
"Do baru," zavrčela nespokojeně. Je tak pitomá, proč mu to vůbec říká? Ale jednu výhodu to mít bude. Ukáže mu, co je zač a on ji konečně nechá na pokoji. Znechutí se mu.
"Půjdeme jinam," prohodil, když spatřil ošuntělou hospodu, které se názvem ´bar´ lichotilo.
"Ne, chtěls vidět, kam chodím, tak si to užij," zasmála se a zatáhla ho dovnitř. Okamžitě nasál pach alkoholu.
"Emi..."
"Bojíš se?" Pohrdavě do něho zabodla pohled, ale pak se její výraz trošku změnil. "Já taky, nic si z toho nedělej." Vedla ho dál a dál, až objevila dvě neobsazené židle. Sebejistě si na jednu sedla a mávla na barmana. Znal ji, pamatoval si ji. Kývl hlavou a za chvilku se před nimi objevily dvě sklenice naplněné až po okraj.
"Co to je?" podíval se na zelenou tekutinu ve skle podezřívavě, ale ona se jen zasmála a tu svou do sebe kopla na ex.
"Léta praxe," pokrčila rameny, když se na ni udiveně podíval. Jo, kdyby tak věděl... Ale dneska nemá cenu vzpomínat, dneska to musí být jízda. Dnes se hlídat nebude.
"Další," mávla na barmana znovu. Úslužně se uklonil a nalil další sklenici.

Jako nikdy předtím.

Poznámky: Předposlední část... Co myslíte, jak to dopadne?
Doufám, že se líbilo. Každý komentář potěší, i když se vám zdá třeba zbytečný. Já to sem dávám pro vás. Prostě... podle nálady :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hope | Web | 9. prosince 2009 v 21:20 | Reagovat

Prosím, ať to skončí dobře... Ať Emi dostojí svému jménu... Je to příliš krásný na to, aby to skončilo smrtí...

2 Akumakirei | 10. prosince 2009 v 20:07 | Reagovat

[1]: Hope, já zas takovej vrah nejsem ;) Ale kdo ví ^^
Nesnáším hektolitry krve a napětí budovaný na vraždách. Protože i bez toho jde vytvořit super atmosféra, krásnej příběh a ne jenom "Kuch ho!"

3 Hope | Web | 10. prosince 2009 v 20:19 | Reagovat

[2]: Dyť já vím... :-) To jen já...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama