Říjen 2009

Pište si, co chcete...

30. října 2009 v 20:24 | Akumakirei |  Kampaň za upřímný úsměv
Možná si vzpomínáte na nabídku popovídat si s ostatníma. Pro připomenutí ZDE. Přemýšlela jsem nad tím... Udělám tady prostě článek, kde si bude psát a ptát se kdo chce, nebude žádná stanovená doba. A já si to budu korigovat.
Téma? Asi víte jaké... ta upřímnost, já bych teď mohla psát o depce, ve které se plácám... spamujte si, jak chcete. Ale prostě hlavní slovo budu mít já a když řeknu třeba (doufám, že k tomu nedojde), konec v nějaké hádce, platí to, ano?
Takže... startuju xD A on možná ani nikdo nenapíše... No, ta možnost tu je.

Slepý pod lampou

30. října 2009 v 20:07 | Akumakirei |  Experimentální poezie

Boj se... zatím nemusíš

Když pár slz spadne
krvavá růže špatně pije
trn se zabodává
hluboko...
a ještě víc.

Prázdná jak studna
bez vody
bez života
naděje.
A zoufalství se snoubí s úspěchem.

Za zdí

24. října 2009 v 21:26 | Akumakirei |  Experimentální poezie

Jen pár stěn
a okovy
odlité z kamenných slz.
Pavouk si vyšel na procházku

Za úsměv jediný, má krásná paní...

21. října 2009 v 18:14 | Akumakirei |  Kampaň za upřímný úsměv

1) Úsměvy naše drahé...

...které nás vlastně nic nestojí. Pokud jsou upřímné.
Asi bych už vážně měla založit samostatnou rubrïku. Takhle se to jen míchá dohromady... No, já bych to udělala, ale nemám nápad na co nejvýstižnější název. Nenapadá vás něco?
Mě sice nenapadl vhodný název pro rubriku, ale napadlo mě něco jiného. Udělat takový - hm, jak jinak to pojmenovat - chat. Založím článek, kam budete moct napsat, co vás třeba trápí a o čem si myslíte, že by vám ostatní mohli poradit. Buď by se mohla určit třeba nějaká doba v jeden den, kdy jsem si jistá, že budu online na počítači a ten, kdo by chtěl, by něco napsal. A takhle by se nás sešlo víc. Nebo prostě založím článek, kam si budete moct psát jak chcete (k tématu prosím, ne reklamy na své blogy nebo prostě spamy o něčem úplně mimo). Když se diskuze odvrátí třeba z toho, že např.: nerada chodím do školy na to, že nesnáším fazole... budiž xD Ale budu si to korigovat, ano?
Jo... počítám s možností, že se nikdo nenajde. Ale já tu možnost popovídat si se mnou sem dávám :)

Jinak, jak se mi to daří s upřímností... a nejenom úsměvů. Poslední dobou... mám své černé dny, ale našly by se i krásně světlé. Jen... tam tmavá tečka se tam pořád někde skrývá. Ale pracuju na tom :) Jak se daří vám?

2) Píšu, abych žil/a

Více ZDE
Připomínám, že se blíží 6. listopad (už si připadám jako učitelka, co ohlašuje písemku). Takže pro ty, kdo má zájem mi něco poslat nebo stále ještě váhá. Já nekoušu, ostatní se vám nepošklebujou. Ano? Pošlete, co chcete, klidně třeba... dva verše, které vás letmo napadly, obrázek, který považujete za čmáranici, ale přece se ho nechcete zbavit, fotku, která se nepovedla, ale stejně vás hřeje u srdce... Cokoliv, na čem vám takhle trochu záleží.
Děkuju všem, co nad tím nemávnou rukou a zúčastní se. Nebo si to něco najdou a podívají se, uvědomí si, co to pro ně znamená.

...
Snad jste v nadpise poznali začátek písně z filmu Muži nestárnou...

Bojíš se tmy?

19. října 2009 v 20:42 | Akumakirei |  Originální tvorba
Buch, buch, buch!
Těžká kladiva dopadala na kameny a snažila se zlomit jejich vůli.
Buch, buch, buch!
Všude okolo byl prach. Viděli jste ho, cítili... Šedivý, dusivý prach.
Buch, buch, křach!
Konečně. Skála praskla a dolů se svezlo trochu kamení. Drsné ruce plné mozolů odhodily kladivo a klín a sáhly po sutinách. Házely je do vozíku, který se pomalu plnil.
"Hejbněte sebou, kůže líný!" Lomem se rozlehl zvučný hlas strážce. Někteří vězni se otočili a probodli ho zlostným pohledem nebo alespoň prohodili pár hanlivých slov na jeho adresu... ale on ne. Vězeň číslo 45.

Za vločkou vločka z oblohy padá...

16. října 2009 v 18:33 | Akumakirei |  Hudba
...chvilinku počká a potom taje.

Ladovská zima - Jaromír Nohavica

Je bílo, všude kam se podívám. Je půlka října... Živote, co ty nám ještě připravíš.

Koťata pro případné zájemce

11. října 2009 v 18:18 | Akumakirei |  Aktuálně
Začínám si připadat jako kuplířka. Ani netušíte, jak těžce se mi to píše. Narodilo se nám sedm koťat, nestihli jsme nechat kočku vykastrovat. Tři až čtyři koťata... už mají páníčky, dvě jsem se zařekla, že jsou moje, jedno si vezme děda a čtvrté už je zamluvené. Zbývají tři.
Nevíme, co s nimi. Už máme kočku a dva kocoury. Nikdo ty tři maličké nechce.
Ne, nezačínám si tak připadat... jsem kuplířka. Hnusná, nabízím je tady.
Později dodám fotky a pohlaví, děda se v tom vyzná a tentokrát jsem sebou neměla foťák, ani jsem na to neměla sílu.
Takže... kdo by měl zájem o kotě a bydlí poblíž Jihlavy nebo je ochotný si pro ně zajet... máme je doma. Jsou roztomilí, nemotorní... a já, i když ke kočkám tak netíhnu, je mi jich strašně líto.
Nepředpokládám, že vás tu budou davy, třeba se ani nikdo nepřihlásí. Ale já to sem dát musela... to víte, rodiče nakázali. A tentokrát se vzepřít nešlo.
Nic za ně nechceme... jedině ujištění, že půjdou do dobrých rukou. K lidem, kteří je budou opečovávat a starat se o ně.
Smutná Aku se loučí...
Mějte se a hezký týden

O jeden schod výš...

9. října 2009 v 18:11 | Akumakirei |  Aktuálně
Takže... jak začít. Pořád se nějak klepu a mám hroznou radost. Možná si pamatujete, že jsem někdy v červenci psala článek, že chci posílat originálku do literární soutěže. Poslala jsem ji.
Lidičky... já to dala. Vyhrála. První místo! Mám povídku otisklou v novinách, nad ní své jméno... Zvláštní pocit.

Píšu, abych žil/a

5. října 2009 v 20:21 | Akumakirei |  Aktuálně
modrá
Přemýšlela jsem, proč se psaní tak držím. Proč mě to tak baví, proč jsem podrážděná, když nemám na psaní čas. A přišla jsem na jednu moc zajímavou věc. Píšu, abych žila.
Kdybych nepsala povídky a i ty svoje lamařský básničky, jenom bych přežívala. Ano, mám spoustu koníčků. Hraju na klavír, ale nechci být slavná virtuóska. Mám ráda zvířata, ale na veterinu mě to netáhne. Chci se přihlásit na hodiny zpěvu, ale i kdybych se dostala a byla dobrá, nechci být zpěvačka. Nechci nikde vystupovat. Nechci být zahradnice ani návrhářka oblečení. Nemám cíl.
Jen ráno vstanu a žiju. Ne, přežívám. Jím, spím, učím se, chodím do školy. Den co den. A přestávám v tom vidět smysl. Ano, vzdělání... lepší život... Moment, lepší život? Lepší přežívání.
Ale potom, co jsem objevila, že mi jde v rámci možností psát, mi svitlo a objevilo se malé slaboulinké světélko. Já chci být úspěšná v psaní. To je můj cíl a a dobře vím, že se mi asi nesplní. Asi. I skrytá naděje je a já se jí držím.

Karel Gott - Být stále mlád

4. října 2009 v 22:12 | Akumakirei |  Hudba

Co dodat... Ať přibývá písniček kolik chce, v kolika jazykách a v kolika zemích... Těch, co má opravdu ten "náboj" a to "něco" v sobě, je málo. Písnička není o tom, jen něco vymyslet, zazpívat a zahrát. Musíte do ní dát duši, srdce, sebe, všechno.
Hledala jsem písničky. Z pohádek, muzikálů... a pak jsem znovu narazila na jméno Karla Svobody. A tak jsem ho zadala do vyhledávání, párkrát klikla a našla tohle... Už dlouho jsem ji neslyšela.
Více asi netřeba slov. Jenom... zamyslete se nad tou písničkou. Čtěte mezi řádky. A na něco přijdete.

Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě

2. října 2009 v 18:03 | Akumakirei |  Aktuálně
Je to těžší, než jsem myslela. Přes den to jde, ale večer... večer přichází má stará známá přítelkyně ironie a já ji od sebe nemůžu vyhnat. Takže večer to vždycky zvořu.
Asi založím samostatnou složku/rubriku, kam budu psát tyhle svoje výlevy k úsměvům. Ach jo, už zase začínám být pesimistická.
A co vy? Jak vám to jde? Smějete se? Nesmějete se? Taky to kazíte? Nevěšte hlavu. První místo alias největší looser už je obsazené mnou. A pochybuju,. že by mě někdo trumfl. Takže je to celkem sranda. Ne... už radši ne. Nebo se na mě ještě naštvete.
Do háje, vždyť jsem originál, každý je. Tak proč to schovávat? Jsem to ale baka...

Maska dolů, úsměvy na plac!

3.10.2009 - Sobota
Ani jsem si nemyslela, že to půjde tak lehce. Včera už jsem to vzdávala a dnes... přesně jak říká nadpis, uspěla jsem. Celý den bez toho blbýho přetvařování, den smíchu, kamarádů, blbostí... Směju se ještě teď. A mám neskutečně dobrou náladu.
Povedlo se. Na jeden den, jela jem pryč, všechno hodila za hlavu a povedlo se.
Neznamená to, že končím. Konečně jsem poznala, že to jde a cítím se skvěle. Takže budu pokračovat i nadále.

Jde o slovíčko upřímně, o slovíčko Vy

V komentářích a i v některých článcích jsem si všimla, že většinou říkáte, že se usmíváte. Ale pak to kazíte, že se nesmějete.
Tady nejde jen o ty úsměvy. Jde o tu upřímnost. O přiznání se sama sobě, že se chcete smát, že chcete brečet, že se chcete obléct do žluté, či máte náladu na černou. Chcete jít na procházku, nebo si jít koupit novou gumu do školy. Sebemenší věc, která vám může připadat jako kravina. I ta nejmenší věc je důležitá, i ta se počítá.
Třeba já se teď smát moc nechci, i když třeba lidé okolo mě srší vtipem. Ale mně to vtipný nepřipadá. Tak se nesměju. Jsem upřímná sama sobě a ostatní ať mi vlezu na záda.
Chápete? :)