Nezapomeň jít dál

8. května 2009 v 20:33 | modrá-víla |  Na téma Naruto
I když ztratíš vše, pořád ti něco zbývá. Život. A svůj život nesmíš jen tak promrhat, protože je stále naděje, že může být lepší.


Zasněná dívka se dívala ven z okna. Znovu začal padat sníh. Lehoučce se dotkla prsty skla a zavřela oči. Po tváři jí stekla slza. A za ní další. Možná si myslíte, že za ní přišli rodiče, utěšili ji a vše bylo zase v pořádku, ale musím vás zklamat. Tady nebyl nikdo, kdo by ji utěšil, kdo by jí řekl, že bude vše v pořádku. Všichni zmizeli z jejího života a jí nezbývalo nic jiného, než se ukrýt do svého světa…
Tvář přitiskla k rámu okna a sklo se orosilo pod jejím dechem. Pozorovala, jak bílé vločky sněhu padají do trávy a rozpouští se. Za chvilku však zem pokryje bílý ledový koberec a znovu ucítí chlad. Jako tenkrát, když zaslechla ten hrozivý výkřik a krásný život se proměnil v pouhou vzpomínku.
V jednom okamžiku byla veselou hrající si dívkou ve sněhu a v dalším okamžiku byla sirotkem. Opět se jí vybavil ten rudý, krví nasáklý sníh. A uprostřed… Její milovaní rodiče. Jak ona nenáviděla ty, co jí rodiče odvedli tam, odkud není návratu. Kvůli pomstě se stala kunoichi, ale pak tu vyvstala jedna jediná otázka. Kde jsou? Už dávno zapomněla na pomstu. Nemělo cenu nad ní přemýšlet, co když už jsou oba vrazi mrtví?
Neměla by to vzdávat, ale... všechno není tak jednoduché. Prsty na skle začaly tvořit obrázek. Jemně tvořila jednotlivé tahy, jako malíř kreslí svým štětcem, ale pak svůj výtvor ledabyle smazala. Už není ta malá holčička, která si v zimě malovala na okna a za ní plápolal teplý krb. Už dávno ne, zbyl jen popel a trocha kamení...
Osušila si oči a vstala. Jako v transu se procházela po studeném bytě. Dlouho tu nežila a opět bylo načase, aby tento byt ožil. Vyšla ven, do mrazivého podvečera a šla nasbírat zásobu dřeva na večer. Opravdu nechtěla, aby umrzla. Jakmile usoudila, že je dříví dost, vrátila se dovnitř a zatopila v krbu.
Roztřesenými prsty škrtla sirkou, která zahořela jasným plamínkem, ale ihned zhasla. Zklamaně sirku položila vedle sebe na dřevěnou podlahu a škrtla druhou. Vzplála jako pochodeň. Dívka na nic nečekala a přiložila ji k dřevu. Syčivý zvuk ji nepřekvapil. Pak opatrně sirku sfoukla. Plamínek se zatřepetal a uhasnul. Šedé oči se zahleděly do vzrůstajících plamenů v krbu a jejich lesk se v nich odrazil.
Začala opět vzpomínat. Když byla malá, sedávala tady s rodiči a dívala se do jasných plamenů. Většinou hráli nějakou společenskou hru. A později se i spolu s maminkou těšila na svého sourozence. Bylo jí jedno, kdyby měla brášku nebo sestřičku. Ale všechny plány jim překazila smrt. Když teď tak vzpomínala, napadlo ji, že nikdy nežila naplno. Proto se teď rozhodla, že od tohoto okamžiku bude konat jinak. Nikdy nemůže vědět, co bude další den…
Prožít každou vteřinu, jako by byla poslední. Je to náš dar i naše prokletí. Vše je pomíjivé. Do očí se jí znovu nahrnuly slzy, ale potlačila je. Ne, slz už bylo dost. Teď musí žít, jít dál a tvořit nové vzpomínky. Aby mohla jednou svým dětem vyprávět, jak žila ona sama. Doteď to však byl jen smutný příběh...
Takže teď chtěla, aby to byl veselý příběh. Příběh plný radosti a humoru. Samozřejmě věděla, že i tak to nebude dokonalé. I když je život plný slunce, jednou musí přijít velký černý mrak, který slunce zastíní. Ale i ten stín nezůstane dlouho.
Vždyť bez zla by nepoznala dobro. A někdy nějaký ten mrak neuškodí. Všeho příliš škodí a pokud by byla na slunci příliš dlouho, spálila by se. Kdyby pohár jejího štěstí přetekl, nabažila by se ho. Pak už by si ničeho nedokázala vážit...
Oheň v krbu pomalu dohasínal a kunoichi se probrala ze svých vzpomínek. Opět vstala a přiložila. Při každém jejím kroku se z koberce zvedl obláček prachu. Vzduch byl těžký a jí se začínalo špatně dýchat. Přešla tedy k oknu a podívala se ven. Přestalo sněžit. Otevřela a zadívala se oknem na bílou pláň. Dívala se na západ slunce. Tenkrát slunce nesvítilo, ale proč by to dnes nemohlo být jinak?
Trochu sklopila oči. Snad to mohlo být tou velkou září, snad novým přílivem vzpomínek. Už by se neměla ztrácet ve své mysli. Tuhle melancholii je třeba překonat. Vzdychla a posadila se na dřevěnou lavici. Hlavu si znaveně opřela o zeď a zavřela oči. Musí dál, musí chvíli pryč. Urychleně se zvedla, popadla modrý šál z věšáku a vyběhla ze dveří. Běžela, vločky se jí usazovaly ve vlasech a zdobily ji jako diamany. Doběhla až na osamělý palouk, chráněný několika statnými stromy.
Proč doběhla zrovna sem? Právě tady se seznámila se svým nejlepším přítelem. A také nejlepší přítelkyní. Avšak… Oba odešli za svými ideály. Proč? Proč odešli a nechali ji samotnou? Proč muselo být jejich snem ovládnout svět? Proč? Dívka bušila pěstmi do země. Ani nevěděla, jak se ocitla na té studené, sněhem pokryté zemi.
Považovala je za přátele... asi se spletla. Nejlepší přítel by ji přece tak snadno neopustil. Oni dva šli za svými sny. Sen, někdy až hloupé slovo. Sama kdysi dávno měla sen, ale už je to dlouho. Ne, zařekla se, že nebude vzpomínat. Proč to tedy pořád dělá? Zase to otravné proč... Nechce už nic řešit, nad ničím nepřemýšlet. Kdyby to však udělala, zničilo by ji to. Tam kdesi uvnitř by ztratila sebe samu.
Ona by nemohla být ANBU. I když k tomu měla velké předpoklady. Neměla rodinu, neměla přátele, neměla žádné závazky. Jediné co měla, byly vzpomínky a obrovská síla kekkei genkai, dědičný dárek od obou rodičů. Každý, kdo ji znal, byť na krátkou chvilku, musel uznat, že je jedinečná. Mít dvě kekkei genkai, které může používat samostatně, ale i současně, to byla představa všech, kteří ji kdy spatřili. Každý nepřítel ji však spatřil jen jednou v životě a pak ji už nikdy neuviděl…
Ona však boj nenáviděla. Stala se kunoichi, aby uskutečnila pomstu a ne dál rozsévala zlo a zkázu. Tvrdá navenek, ale měkká uvnitř. Snad pohroma pro nepřátele, ale pohroma i sama pro sebe. Dlouhé temné noci se dívala do stropu a nemohla spát. Pokud své oči zavřela, viděla prázdné pohledy padlých nepřátel. To byla cena za velkou sílu.
Znova vstala. Po kolikáté už? Ani nevěděla. Co však věděla bylo, že se vrátí domů. Ale ne jako kunoichi. Ale jako normální žena, která bude mít rodinu a přátele. Už zapomene na boj, zapomene na to zlo, které ji až do tohoto okamžiku svíralo. Ano, to bylo její konečné rozhodnutí. Už žádné zabíjení, už žádné vyhaslé oči bez života. Nastal konečně čas normálně žít…


Poznámky: Spoluautorská se Sayoko. Ona vymyslela první odstavec a pak jsme se střídaly. Vlastně je to jednorázovka psaná tak, že ani jedna z nás neví, jak skončí. Nedomlouváme se na ději, prostě navazujeme na sebe. Tohle už je naše druhá jednorázovka napsaná tímhle způsobem, včera jsme stvořily jinou a začínala jsem já. Nevíme však, jestli ji zveřejníme.
Já to moc nechtěla zveřejňovat, ale Sayoko mě přemluvila. Doufáme, že se líbilo a určitě budeme vděčné za komentáře.

Technická poznámka: Tenhle obrázek jsem dělala na jednu stránku, tak se nedivtë, že je tam napsaný Akumakirei. Tak se totiž podepisuju ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sabi ♥SB♥ | Web | 9. května 2009 v 16:10 | Reagovat

krááásné

2 Sayoko | 17. května 2009 v 19:27 | Reagovat

Modrá vílo, jsem poctěna :-) Jsem ráda, že zrovna i má tvorba se dostane někam jinam, než jen na tu onu stránku... Arigatou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama