10.kapitola - Jednou si vzpomeň, Rudá

2. května 2009 v 17:13 | modrá-víla |  Povídka Nepolapitelná mrcha
10.kapitola - Jednou si vzpomeň, Rudá


"A je to v háji," zazoufal si klučík a opatrně se ohlédl. Vzápětí ulehčeně vydechl, když si ověřil, že dívka je hodně daleko od něho.
"Mně se líbí," ozval se slabý hlásek vedle něho.
"To nemůžeš myslet vážně, Sumi. Podívej se na ni. Jak se ti může líbit? Je děsná, panovačná, nesnesitelná a…"
"Ona nic nepředstírá. To se mi na ní líbí," přerušila ho Sumi. "Ale celkem se jí bojím. Nechtěla bych, aby se na mě naštvala. Radši pojď, jdeme trénovat," uchopila kluka za ruku a zatáhla ho na volnější prostranství.
"Dej tu ruku níž. Jak to stojíš? Nohy víc k sobě," opravovala Akaho otráveně svěřené žáky. Ze všech dětí jen pot lil a na tváři se jim zračilo jediné přání. Ať příště nezamíří k nim! Dívka procházela mezi dvojicemi a každého opravovala. Vyzařovala z ní jistá škodolibost, ale zato tyhle děti nikdy nebojovaly s takovou vervou a odhodláním.

Odhodlání... To by měl mít každý shinobi, protože právě toto nás vede dál. Touha něco dokázat, dojít uznání a naplnit svůj vlastní sen. Odhodlat se to učinit. Síla, která vyhrává velké boje.

"Přestávka! Na to se už vážně nedá koukat, sotva se držíte na nohou. Co budete dělat, když to bude doopravdy?" utahovala si z nich a pobaveně sledovala, jak se ukládají k odpočinku pod rozložitým stromem.
"Kdybych jí mohl zabít, tak tu únavu ani cítit nebudu," zavrčel drobný klučík a založil si ruce na prsou. Akaho se podívala na zářící slunce a usmála se.
"A tak je to dobře," zašeptala. "Konec! Pohněte sebou trochu. Tohle není generálka na piknik, tohle je trénink. Když do toho něco vkládám, chci, aby se taky něco projevilo. Do dvojic!" Všechny děti si jen povzdechly.

Marná snaha, to bylo to, co jí vadilo ze všeho nejvíc. Flákání se, ulejvání, to nikdy neuznávala. Možná působila dojmem frajerského povaleče, ale když došlo na splnění úkolu, nedělala chyby. Stala se profesionálem ve svém oboru, ale vlastní život zmizel. Zmizel tu noc, kdy oheň spálil půl vesnice na prach. Její oheň...

"No, další hodinu jste měli mít dějepis a historii... Bože, co se v tý škole učíte?" zvedla hlavu od papírů a šlehla svým ohnivým zrakem po třídě. Většina dětí se povalovala na lavicích, ale teď se bleskově vztyčila. Následkem toho vzadu sletěla jedna holčička ze židle.
"Šmarjá..." Dívka práskla papíry o stůl a vstala. Přešla před katedru a pohodlně se o ní zády opřela.
"Dějiny vesnice jsou určitě moc zajímavé, ale dokud tu budu já, nic takového se probírat nebude. Máme z vás vychovat ninji, a přestože to opravdu nedělám dobrovolně, musím se o to pokusit. Ode dneška se zaměříme na boj. Rozdělím si vás do skupin podle schopností."

Vždycky žila heslem, že hrubší síla je lepší. Proto její nepřátele překvapovalo, jak dokáže vymyslet nepřekonatelnou strategii. Do jejích sítí se chytil každý, koho uznala za hodna pohledu. A právě teď se rozhodla předat něco ze svých schopností mladším...

"Moji půjde na taijutsu, Kin na genjutsu..." její slova přerušilo zavrzání dveří. Všechny hlavy se tam podívaly, až na jednu. Akaho se ani nenamáhala zvedat oči od svých žáků, aby věděla, kdo přišel.
"Iruka-sensei!" vykřikly radostně.
"Už zdravý?" zeptala se ironicky a zaklapla knihu ve svých rukou.
"Jako nikdy předtím," usmál se.
"Fajn!" vyštěkla popuzeně. "Rozdělila jsem je do skupin, dál si s nima dělejte co chcete. To už není moje starost." Hodila knihu na stůl až to bouchlo a práskla za sebou dveřmi.

Byl to přece její úkol, který ještě nestačila splnit. Ale byly to jen děti... Tak proč jí to tak mrzí? Proč to pálí jako vypálená značka označující koně? Proč...

"Pokud jsem to správně pochopila, měla jsem ty děcka něco naučit. Jak bych to ale mohla splnit, když se Iruka vyléčil tak brzo?" Rozzuřeně stála před Godaime v její pracovně.
"Myslela jsem, že jsi to brala jako trest," poznamenala Tsunade a zhoupla se v židli.
"Taky že ano! Ale vadí mi, že jsem nestihla dokončit rozdělanou práci. Chtěla jsem učinit pokus a teď... to je fuk. Ti skrčci to zvládnou sami." Hokage pobaveně zavrtěla hlavou.
"Ale ti skrčci pro tebe něco znamenají, nemám pravdu?" Akaho se zamračila.
"Máte vlčí mlhu, Pátá. Sice jste nejlepší medik, o kterém jsme kdy slyšela, ale oči už vám zřejmě přestávají sloužit. Měla byste si je prohlédnout," opáčila uštěpačně a vycouvala z pracovny. Vzápětí se odtud ozvala hrozná rána, když Godaime vzteky vyhodila svoji židli z okna.

Vrtat se v jejích pocitech a myšlenkách... To jí bylo vždycky proti srsti. Nesnášela lidi, kteří dělali, že ví, o čem daná osoba přemýšlí a co cítí. Tyhle bláboly... tihle lidé... neměla se vracet. Už tak to bylo nebezpečné. Neměla dovolit, aby se zapojila do normálního života.

Slunce už zapadalo za obzor a barvilo oblohu svojí oranžovou září. Tuhle dobu měla ona nejradši. Seděla na kamenných hlavách Hokagů a pozorovala celý ten krásný děj. Shlížela z vrchu na lidi ve vesnici, kteří teď vypadali jako mravenečkové, neustále pospíchající z místa na místo.
"Ehm..." ozvalo se za ní rozpačitě. Pohodila dlouhými vlasy a otráveně otočila hlavu.
"Co tu chceš?" zeptala se nevzrušeně. Malý kluk jen kopl do kamínku a trochu přešlápl.
"Kvůli něčemu jsi sem přišel, tak to vyklop. Doufám, že je to aspoň něco důležitýho, když už mě rušíš." Hoch se nadechl, ale pak jen naprázdno pusu sklapl.
"Ježiši... Vysyp to, nemám na tebe celý den. Co potřebuješ? Jestli se ptáš na ten domácí úkol, tak ten vám neodpustím," upozornila ho.
"Proč jste mě přeřadila do té skupiny?" přerušil jí jeho hlas. Trochu se zamračila.
"Jakou skupinu myslíš?"
"Já nejsem typ na genjutsu, vynikám spíš v taijutsu a..."
"Kdo z rodiny to tvrdí?" nadechla se otráveně.
"Táta," pípl potichu.
"Tak mu řekni, že jsi typ na genujtsu. Tvoje představy jsou nevýhodou pro nepřítele. Navíc v taijutsu jsi slabej, to musíš uznat," pokývala hlavou a znovu se zahleděla na planoucí slunce.
"Ale..."
"Věnuj se genjutsu a na otce se vykašli. Je to tvůj život, tvoje schopnost, která ti snad jednou zachráí život. Dál se o tom nehodlám bavit. Klidně dělej co chceš, ale jednou si na tenhle rozhovor vzpomeň," vstala a nechala hocha na skále samotného.

I ty si jednou vzpomeň, Akaho. Vzpomeň si, že i ty jsi kdysi dávno rozdávala naději...

Poznámky: Vím, že už jste si zapomněli, že vůbec tuhle povídku píšu, ale já opravdu nestíhala a když jo, tak zase nebyla chuť psát. Omlouvám se za měsční prodlevu, ale doufám, že jsem vám to aspoň teď trochu vynahradila :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama