Země není hranatá

12. července 2018 v 14:26 | Akumakirei |  Miniatury
Tak jsem projížděla Poznámkový a mezi výpisky o daních, výzkumem složení parfémů, html kódy na barvy, nákupním seznamem, překladem článku, výčtem anime, které bych chtěla vidět, wish-listem (kabelku, chce to novou kabelku, víte, nejlíp tak tři) a útržky k práci na konoze či nápadům na dubnová drabble jsem našla tuhle zaprášenou blbost s příšernými slovy. (Čest všem lidem, co mají v pc uklizeno.) Ale objevený Eman chtěl sdílet své utrpeni xD
A opožděně chci moc poděkovat Keiji (na komentář ještě odpovím!), udělalo mi to obrovskou radost :)


...jakožto svébytný vizuální projev propojující niterní prožitky a touhu utéci ze sevření proradného molocha. Ryzí podstata jednoduchého, veskrze všedního tvaru demonstrovaná použitím odlišných velikostí zdůrazňuje nekonvenční způsob myšlení a odvahu povznésti běžně viděné na manifest svobody duše a vymanění se z uniformovanosti doby a stádovosti lidí...

Eman konsternovaně zíral na tři krát tři metry velké bílé plátno, v jehož středu se nacházel - rovněž rafinovaně tři na tři, tentokrát centimetry - černě vybarvený čtverec. Nabubřelý kurátor se snažil jeho tupý pohled ignorovat a pozornost raději věnoval dvěma špitajícím si blondýnám s trvalou.
 

Oblačno, místy zataženo 7/

7. května 2018 v 7:05 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo

7/ Dluhy ke splacení

"Jsem tvé ženě podobná?"
Ta otázka přišla znenadání. Položil si hlavu na stranu a zahleděl se na ni. Nepohnula se, zírala do stropu a mlčela. Odvrátil tvář a zadíval se tam také.
"Proč se ptáš?"
Nic tam není. Jen praskliny a prach. JÁ jsem prasklina.
A TY jsi prach. Chceš? Hodíme se k sobě. My se totiž k sobě až moc hodíme.
"Jen tak. Že ti ji třeba připomínám."

Oblačno, místy zataženo 6/

3. května 2018 v 16:53 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo

6/ Savo na duši

Byla to polední přestávka a její spánek ve stínu stromu, zatímco sám žvýkal poslední zbytky oběda a pozoroval její tmavé kruhy pod očima. Byl to ten klidný čas, kdy jste zvláštně spokojení, i kdyby jen trošku, maličkatou trošku, a necítíte svoje temný démony, nelítají kolem vás, protože kolem vás hrají cvrčci a řvou ptáci, protože obilí je zlatý, někde v dálce bučí krávy a chvíli není co dělat, vánek čechrá vlasy a nikdo zbytečně neplká. Přesně takový čas. Natáhl se pro bandasku vychlazeného mléka a řádně se napil. Vrátila se mu tady chuť k jídlu. Práce a slunce a její pohrdající, tvrdé oči, kterým byl ukradený, tohle všechno konečně po dlouhý době dávalo smysl.
 


Oblačno, místy zataženo 5/

21. března 2018 v 22:16 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo

5/ Polní blues

Shikaku házel nářadí na vůz, aby ho mohla uklidit zpět do stodoly. Zvykla si, že jí mlčky pomáhal a on si zvykl na mlčenlivou sedláckou práci, která mu zaměstnávala svaly a uklidňovala mysl. Poslední dvě noci se neprobouzel trhavými křečovitými pohyby a s promáčeným oblečením.
Občas jeden z nich promluvil. Ostatním by ta řeč přišla vytržená z kontextu, nesmyslná a neuchopitelná, ale jim odpovídala na otázky, co neměli zájem pokládat.

Oblačno, místy zataženo 4/

23. února 2018 v 3:09 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo

4/ Osamocený jelen

Není kam táhnout, prolétlo mu myslí dřív než vědomí, že by měl cítit neklid. Není kam táhnout.
A tak jí to řekl. "Není kam," pronesl jednoduše; se vší tou vahou, co mu seděla na ramenou a on ji tam cítil.
Žena před ním otevřela ústa a Shikaku čekal další posměch, další vyhazov, však proč jí tohle vůbec říká, je to celý tak nesmyslný, nesmyslně padlý na hlavu. Měl se hned sehnout pro svoje věci a jednoduše vypadnout.
Je jedno kam. Správný kam stejně nenajde.
Jenže on se nepohnul a její ústa se zase beze slov zavřela.

Oblačno, místy zataženo 3/

15. února 2018 v 17:52 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo

3/ Kde rostou divoké růže

Říkají mi divoká růže, ale jmenovala jsem se Elisa Day.
Nevím, proč na mě tak volají, jelikož mé jméno bylo Elisa Day.

Viděl širokou brázdu. Zoraná pole. Lesy táhnoucí se donekonečna; dotýkají se oblohy, tančí ve vzduchu a natahují ruce k nebi, ruce obtěžkané plody a šiškami, co se pyšně pohupují a natřásají. Kdykoliv nějaký příhodný les viděl, zamířil do něho. Bylo to doma. Bylo to známé, bylo to uklidňující.
A byl tam stín.
Vlnící se tráva, pole hrající žlutou, zelenou a hnědou, svět kolem něho, celá ta scenérie, která žije a mluví, celé to všechno dává dohromady obrovskou rodinu tvořící v jeho mysli monstrózní obrázek. Musel si zastínit oči, aby neviděl. Připadal si jako nestvůrný, černý brouk brodící se něčím překrásným, něčím, z čeho je absolutně vyloučen, něčím, co se snaží zapadnout, ale v hloubi duše ví, že teď nelze. Vyčnívá a ještě chvíli vyčnívat bude.

Oblačno, místy zataženo 2/

30. ledna 2018 v 0:45 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo

2/ Tomu větru říkali Wakumi

...dívám se jim do očí a otevírám ústa a chci něco říct, říct, aby pochopili, ale nic neříkám, nevyslovuju, nedokážu vyslovit ... je to jako by mnou něco prošlo … prošlo, nohama zdupalo všechno, co stálo v cestě a ve mně zbyly rozbité trosky … je to jako brodit se křupavým, tvrdým a pustým mořem bez hran a hranic, brodit se šerem a tápat v úlomcích, které poznávám jen z části...

Bolela ho záda. Hrozně ho bolela záda. Trávil dny a noci nad psacím stolem, nad odklízením bordelu, nad prohlížením jelenů, jednoduše nad vším, co bylo potřeba zařídit a zařídit toho bylo potřeba dost. A teď se skláněl nad dalším stolem a rovnal další kupičku zbytečně mrtvých stromů, aby si nad ní zničil hřbet.
"Jde ti to skvěle, Shikaku."

Oblačno, místy zataženo 1/

8. ledna 2018 v 21:46 | Akumakirei |  Oblačno, místy zataženo
Chodili jsme kolem a viděli... Co jsme však viděli?
A chodili jsme kolem a mluvili... Co jsme však vůbec říkali?
Všichni jsme slepí a všichni mlčíme.
Všichni jsme oslepení a hlasy se nám ztratily.

1/ Drobky sušenky Návratů

Chutnala po písku, octu a vápně. Byla kyselá a byla moučná, byla všechno to hnusný a odporný, co neměl rád, ale teď to rád cítil, protože chutnala, chutnala a byla. Nabral si jí plné hrstě a přitiskl ke spálené tváři, aby chladila - k čertu, nejen to, potřeboval ji mít ještě blíž a celý se do ní ponořit, vyráchat se jak novorozeně v neckách, protože byla -
svobodná
svobodná
a čistá. A sakra hnusná!
"Seš jak prase, takhle rejt rypákem v zemi."

Oči z listí

19. října 2017 v 14:54 | Akumakirei |  Na téma Naruto
"Padají mi z očí!"
Řvala jsem a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy, které babička utírala svými drsnými palci, zatímco mi povzbudivě šeptala: "Vždyť se ti nic neděje, holčičko, to se ti jen zdá, jen se ti všechno zdá." Ale ten sen se další den vrátil a pozítří taky, popozítří a stále a stále. Padalo mi listí z očí a ostatní nechápali můj pláč zaviněný jeho odpornou křupavostí a nechutným hnědým zbarvením.
To listí bylo mrtvé, ksakru! Proč to nikdo neviděl?
Nezáleželo, že mi padá z očí.
Jen že padalo k zemi... mrtvé.
Kdo z nás byl vlastně mrtvý? Kdo bude?

Za spadlou oponou

6. října 2017 v 12:37 | Akumakirei |  Na téma Naruto
Autorův dodatek: Nejedná se o komedii. Před čtením se prosím nedívejte dolů, jinak přijdete alespoň o tu trošku, co jste z toho mohli mít, děkuju.

Postavy komedie, která se má hrát:
1. POSTAVA
2. POSTAVA
3. POSTAVA
4. POSTAVA
5. POSTAVA
6. POSTAVA

Komedie nemá klasická dějství ani scény. Odehrává se... ve dne? Ve...?
Komedie nemá...

Hry. Dějství první.

(Tentokráte o uvědomění.)

Kam dál